Píseň osudu, píseň lásky

Zdravím vás moji milí. Venku je deštivo a já tu sedím sama, v bytě, kde vůbec nemám být, který není vůbec můj. Dostávám se k otázce...Jak jsem se sem dostala? Odpověď je ukrytá v něčem, co má každý z nás, avšak málo kdo tomu věří. Osud je jednoduchou a jedinou odpovědí, proč tu právě teď sedím. Pojďme se podívat na příběh, který považuji za velmi soukromý a intimní, na příběh, který napsal sám život, na příběh můj...náš?

„Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů."
                    -Agatha Christie

Nevím, kde začít. Chci vám říct všechno a zároveň nic. Začněme u mé rodné vesnice, kde vyrůstal můj praděda, děda, taťka... Měl těžké dětství, avšak si ho snažil užít tak, jak jen mohl. V létě hrál fotbal, v zimě hokej spolu s dalšími chlapci ve vesnici. Měl tam také pár chlapců, kteří k němu měli o něco blíž, dá se říct, že to byli dobří kamarádi. Později spolu začali chodit na zábavy, našli si dívky a postupně se jejich cesty rozpojily...

Posuňme se o 20 let později... Byl březen číslo 23 a v rodné vesnici se konal turnaj v ping-pongu, který každoročně navštěvuje i můj taťka, a tak jsem neváhala a jela se do vesnice podívat, setkat se s lidmi a odpočinout si. Po turnaji se vždy sedne, taťka vezme kytaru a zpívá se... Po strašně moc dlouhé době jsem tam viděla kamaráda taťky, jeden z těch, se kterým v dětství hrával fotbal a hokej a byl mu blíž. I já si ho pamatuji z dětství, vždyť měli dům hned nad námi přes louku. Spolu s ním se na turnaj přijela podívat i jeho nová polovička spolu se synem... Z večera si toho syn polovičky kamaráda taťky moc nepamatuje, a to já můžu potvrdit...

Zdroj

Den potom jsem potvrdila nějaké žádosti o přátelství na sociálních sítích, také jsem jednu žádost odeslala,naprosto nezávazně. Ta mi byla vzápětí potvrzena. Psala jsem si s tím, co na té akci byl, hodnotili jsme ji... A tak nějak nám ta chuť psát zůstala... Tentokrát se rozpojila i cesta mých rodičů, každý šel jiným a novým směrem. Odešel od nás mužský element spolu se svou novou přítelkyní a my s mamkou a bráchou jsme zůstali doma sami. Nikdy v životě jsem se necítila tak strašně osaměle, protože s mužským elemntem jsem si rozuměla právě nejvíce a byl mi právě nejblíž. Co už. 

Zdroj

V té době jsem měla přítele, s kterým jsem utíkala z reality domova, popovídala si... Postupem času jsem mívala pocit, že vedu spíše monolog než dialog s ním... Taťka se spolu se svou novou přítelkyní přestěhoval do města. V tom městě jsem znala maximálně cestu z nádraží do centra, jinak nic a nikoho. Vlastně, bydlela tu i rodina kamaráda taťky. Tak nějak jednou jsme se rozhodli jít se projít po městě... Chtěla jsem tak nějak utýct ze všedního života a tak mě vytáhl ven... Bylo to fajn, všechno bylo fajn. Do města jsem se později těšívala více na to, že si s někým popovídám, zasměju se, budu se mít dobře, než na to, že budu prostě s taťkem... A když jsem nebyla zrovna ve městě, povídali jsme si přes sociální síť. Ano.

Potom se taťka přestěhoval, opět a zas, a tak se moje pravidelné útěky z reality staly minulostí. Takže jsme si povídali už jenom přes sociální sítě. I přesto to mělo své kouzlo. Nějakým způsobem mě to i naplňovalo... A proto, že jsem měla přítele, to ani nijak nešlo... 

Čas šel dál a já jsem zjistila, že to takhle nejde. Nechtěla jsem patřit někomu, kdo mi prostě nerozuměl. Byli jsme odlišní a já jsem na to přicházela až postupem času. Neměla jsem pocit pochopení. Ale říkala jsem si, že to tak je v každém vztahu, že každý vztah má své mouchy. Byl leden. V rodné vesnici se konal další turnaj, který pravidelně navštěvuji, tentokrát nohejbalový. Byl tam můj taťka, byl tam nevlastní syn jeho kamaráda. Konečně jsme se po dlouhé době viděli. Bylo to jiné setkání. Odlišně od těch předešlých, silnější. Všichni mi říkali, že mě má rád, všichni. Já jsem to jen hloupě popírala, protože mi to prostě a zkrátka přišlo jako blbost... Vždyť by mi to přeci řekl.

Pohárek přetekl a já jsem to už prostě nevydržela. Vztah s přítelem se hroutil. A ten rozhodující a poslední krok jsem se rozhodla udělat já, hned po tom, co mě znovu nepochopil... Už jsem tak dál nemohla, nechtěla jsem být ve vztahu s někým, od koho nedostávám nic nazpět. A tak se to stalo, koncem ledna 2014. Syn kamaráda taťky celý den ni nevěděl, až večer... Pamatuji si ten okamžik moc dobře, jak se to dozvěděl... Jakoby to bylo včera.

Zdroj

Všichni, kdo mi říkali, že mě má více než rád, měli pravdu. Hned při prvním setkání po mém rozchodu mi to prostě řekl. Tím začalo období, jiné než přátelství, jiné než vztah. Něco, co nedovedu popsat. Když jsem se s bývalým přítelem rozcházela, o nějakém dalším vztahu jsem ani nepřemýšlela...

Naplňoval mě. Začali jsme se vídat víc a víc, a na vyznání lásky já jsem se prozatím jen pousmívala. Tak nějak jsem věděla, že to příjde. Věřila jsem v to. A ono to přišlo, na střeše obchodního domu poprvé zaznělo: "Já tebe taky." Bylo 7. února 2014 a já doteď nevím, kde se to ve mně vzalo... Tento den se stal tím nejdůležitějším v mém (našem?) životě.

Zdroj

Letos v srpnu to bude rok a půl, co jsem Davidovi na jeho vyznání odpověděla. Doufám, že se na mě za tento článek nebudeš zlobit, protože chápu, že je to spíše naše společná věc... Miluju tě.

Já jsem vám chtěla ukázat, že osud prostě je. Rodná vesnice, můj taťka a jeho kamarád, který se ("naštěstí") rozvedl a našel si svou novou manželku, která porodila syna. Rozvod mých rodičů, taťkovo odstěhování se do města. Můj vztah, který prostě neměl fungovat. Správný čas jsme byli na správném místě. Správně jsme se rozhodli. Děkuji všemu dobrému a špatnému, co se nám všem muselo stát, abychom my dva si našli cestu k sobě. Byla co cesta trnitá, plná překážek. Cesta plná tajemství a nevědění, kam vede. Teď už to víme. Vede naším společným životem. Osude, díky, už vím, proč sedím v tomhle bytě. A co vy? Máte podobný příběh, důkaz, že osud existuje? Jak byste osud definovali? Máte něco k tématu? Napište to! Podělte se o své myšlenky, názory...