Vyhodnocení dotazníku "Sex a vztahy" - 1. část

Moji milí, zdravím vás.
Víte, už delší dobu jsem přemýšlela, že vyhodnocování dotazníků budu dělat jinak. Když jsem se dívala na čísla, tak nejméně atraktivní články pro vás byly ty vyhodnocovací, a já jsem tápala nad tím, proč. Myslím, že už jsem tomu přišla na kloub - jsou dlouhé a prosté. Pokračování v takovém stylu vyhodnocování mi přišlo neefektivní, protože mi (paradoxně) zabere nejvíce času a úsilí. Proto si právě teď čtete kus něčeho naprosto nového. Ano, "kus," protože celé vyhodnocení rozdělím do několika částí. Každá otázka tak bude mít dostatečně prostoru, vám se to bude lépe číst (což je hlavní důvod této změny) a pro mě to bude o něco pohodlnější. Určitě mi napište do komentářů, jestli je pro vás tato změna lepší změnou :)

Zdroj

Dostáváme se k samotnému tématu - sex a vztahy. Možná se ptáte, proč jsem zvolila zrovna tohle téma. I přesto, že naše společnost se může zdát nadprůměrně vyspělou v této oblasti, někteří sex řadí i nadále do tabu témat. Mně osobně je to i líto, protože sex je součástí života jako takového úplně stejně potřebnou, jako jsou ty ostatní. Bez něj bychom tu prostě a zkrátka nebyli a vy byste si nemohli přečíst ani tento článek... Pojďme postupně odkrývat tvář tohoto dotazníku!

1. otázka: Co si představíte pod slovem "sex" ?

Pro mě je sex jedním z nejsilnějších spojení dvou lidí. Sex vnímám jako obrovskou vášeň a intimní tajemství mnoha podob. A v neposlední řadě taky musím říct, že pro vztah je velice důležitý. Ano, záleží na tom, jak si to nastavíte a jaké si stanovíte priority - sex pro mě rozhodně není na prvním místě, ale je v předních příčkách. Je kořením lásky... Anebo láska je kořením sexu? O tom až později :)

Dále jste uváděli: 

• Něco jako fyzická láska
• Jak kdy, jak s kým
• Fyzický akt bez nutnosti dosáhnout uspokojení
• Přenos genetické informace, rozmnožování
• Štěstí, radost, relax, uvolnění, blízký vztah s člověkem, který nemusí vždy znamenat lásku

2. otázka: Co si myslíte o sexu před svatbou?

Sex před svatbou může být pro někoho pohoršující a odporující morálním hodnotám. Právě morální hodnoty má každý člověk stanovené jinak a ne vždy jsou jaksi přijatelné. Dle mého názoru by sex měl být naprosto normální součástí ještě nemanželského vztahu. Jak už jsem psala výše, sex je důležitou součástí vztahu - a pokud byste vážně čekali až do svatby, mohlo by se stát, že tato důležitá složka pro vás nebude vyhovující. To je jako byste si v obchodě koupili krabici, ve které nevíte, co je. Zaplatíte ji a doma ji rozbalíte. Je to buď a nebo. Buď v ní najdete poklad, nebo nasypané piliny. A když by jste našli "nebo," nemuselo by to být dobré znamení. Ale upřímně si myslím, že lidé, kteří vážně čekají až do svatby, sex neberou jako důležitou součást vztahu, a proto by jim piliny v krabici ani vadit nemusely :)

"Lidská sexualita funguje na principu "zámku a klíče" - před svatbou nevyzkoušet, zda klíč do zámku pasuje mi přijde jako pošetilá hloupost - člověk pak může být pěkně zklamaný. Jinak souhlasím i s předchozím názorem "Sex před svatbou by měl být naprosto normální"

"Sex až po svatbě. Ale když to někdo dělá před svatbou tak to není hřích. Jenom okrádá sám sebe."

"Vzhledem k tomu, že ČR nemá legalizované gay svatby...bych se asi načekal."

Moji milí, to by bylo pro první část vše. Pevně doufám, že tato změna byla k lepšímu. Obzvláště teď je pro mě důležitá zpětná vazba, proto vás prosím, napište mi, jestli vám tento styl vyhodnocování sedí lépe. A vůbec napište cokoliv, co máte k tématu. Co preferujete vy, s čím souhlasíte a jaký názor je pro vás nepřijatelný? Těším se na vás v další části vyhodnocení a přeji krásný večer :)

"Vegetariánství je cesta a proces." - říká Monča

Moji milí, zdravím vás.
Dnes se na psaní článku obzvláště těším. Musím uznat, že je trošku plánovaný, a to proto, že na něj nejsem sama. Možná, že někteří věrní čtenáři si pamatují první soutěž na blogu - ta o návrh o nejlepší dotazník.  A také si jistě pamatují, jaký dotazník to vyhrál a hlavně, kdo je autorkou jeho námětu. Pro ty, co nevědí, je to Monča, se kterou jsem měla tu čest s ní prožít jedno hezké odpoledne zakončené v čajovně, kdy jsme stihli probrat všechna důležitá i nedůležitá témata. Mezi ta důležitá patřilo i téma "Vegetariánství." Monča je jedna z těch, kdo vyznává tento životní styl. Pojďme se společně podívat, co vegetariánství (a vše kolem něj spojené) znamená právě pro ni. Myslím, že se máte ne co těšit O:)

V ČR se k vegetariánství hlásí cca 2 % obyvatel.

1. otázka: Jak bys svými slovy definovala vegetariánství?

Musím se zamyslet. Určitě styl života. Není to jen jídlo, kdy člověk ze své vůle nejí maso- ani výrobky z něho vyrobené. Je to směr a cesta a aby to mělo cenu, musí to být podloženo přesvědčením. Proč by kvůli mě měla umřít nějaká bytost? ... Zachráním tak někoho život. Jasně, nemůžu žít tak, abych nikomu neublížila, ale můžu to omezit.

2. otázka: Kdy u tebe nastal nějaký ten zlom? A jaké to bylo?

Žádný zlom nebyl. Byl to proces. Já jsem se tak narodila, jako malá jsem maso jedla málo. Potom, ve školní jídelně, jsem jedla maso normálně, ale mělo to problém, že pro mě to prostě nebylo přirozené. Tím se to nějak zastavilo a zhruba v mých deseti letech jsem přestala chodit na obědy a jíst maso úplně. Nikdy jsem to pořádně nezaznamenala, šlo to postupně. Vývoj, který trvá.

3. otázka: Jak se díváš na lidi, kteří maso jedí?

Nevadí mi. Je to jejich volba a každý se může rozhodnout, jak chce. Toto je má volba. Jsem přesvědčená, že nutit se do toho nemá smysl. Chodím na jógu, kde se setkávám s lidmi, kteří maso nejí jen pro to, že to říká ten směr, ne jejich tělo a oni sami. V životě bych nikdy neodsuzovala někoho, kdo maso jí!

Zdroj

4. otázka: Jak tedy vypadá tvá běžná strava?

Nepočítám, kolik jsem přijala potřebných látek. Jím sóju a hodně luštěnin, které obsahují rostlinné bílkoviny. Nemám ráda sójové výrobky, co vypadají jako maso. Ty jsou pro lidi, co maso potřebují připomínat. A protože jsem proti umělým vitamínům (myslím, že tělo není schopno přijmout tyto látky. Tělo je nastavené tak, že rozloží vazby mezi látkami, z kterým si potom vezme ten určitý vitamín), snažím se je přijímat přírodní cestou - jím hodně ovoce a zeleniny. Snažím se tu stravu vyvážit. Problémem je vitamín D, který jde pořádně získat ze Slunce a z ryb. Ale pokud žádný problém nemám, tak to nějak neřeším. Přeci jen jít v létě na sluníčko není vůbec složité :)

"Sojové výrobky vypadající jako maso jsou pro lidi, kteří si ho potřebují připomínat."                 - říká Monča

5. otázka: Kdybys měla děti, k jakému stravování bys je vedla?

Nevím. Je to hypotetická situace. Záleželo by na tom, s kým bych ty děti vychovávala. Zkrátka, jestli bychom doma vařili vegetariánsky, jejich strava by byla taky taková. Ale potom bych jim na rovinu ukázala, že ta možnost - jíst maso - existuje. Ukázala bych jim to tak zhruba v deseti letech, tedy v tu dobu, kdy jsem se uměla rozhodnout i já. Avšak nevím, jak bych to udělala...

6. otázka. Co na to tvá rodina? Jak přijali tvůj styl stravování?  Podporují tě?

Oni to v podstatě přijímat ani nemuseli. Taky to byl postupný proces. Vždy přemýšleli tak nějak alternativně. Dříve jedli maso normálně, teď ho přestávají jíst se mnou. Hodně jsem je v tomto ovlivnila.

7. otázka? Co chceš vzkázat čtenářům?

To nejdůležitější - vegetariánství je cesta, ne jídlo. Pro kohokoliv, kdo chce jakkoliv pomoci světu, je to strašně jednoduchý způsob, jak toho dosáhnout. Třeba jen tím, že místo 7x maso týdně ho budu jíst jen 5x. Anebo si jednou místo kuřete koupím lusky s pohankou. Tak zachráním jeden život.

Taky je důležité se zaměřit na to, kde maso kupuji. Zkrátka - velkochovy NE! Jde o něco mnohem víc, než o peníze. Jde o životy. Zkuste si zjistit, jak fungují velkochovy. Třeba se mnou budete souhlasit. Zvíře je vnímající bytost, stejně jako my, lidé. Vegetariánství považuji za dobré, ale stačí, když si člověk maso jednou odpustí.

"Vegetariánství není jen jídlo, je to cesta a proces."

Zdroj

Musím říci, že setkání s Mončou mi hodně dalo. I po stránce stravování - odcházela jsem s myšlenkou, že pokud budu moci omezit příjem masa, tak toho někdy využiji. Každý zachráněný život se počítá. Doufám, že vám článek ukázal tu opravdovou stránku vegetariánství a že vám dal více, než teoretické pojmy. Moni, děkuji.

A mě by zajímalo, jak se k vegetariánství stavíte vy? Jak vypadá vaše stravování? Dokážete si představit jídelníček bez masa? Co víte o velkochovech? Máte něco k tématu? Napište to!

Úcta Paříži

Moji milí, zdravím vás v tomto smutném ránu.
Do poslední chvilky toto ráno bylo jako všechna ostatní. Ale ještě v posteli jsem se podívala na internet s myšlenkami, že bych se měla podívat, co nového se stalo ve světě. Dá se říct, že to bylo nějaké tušení? Nevím. Každopádně při přečtení všech zpráv se mi zatmělo před očima a já si položila otázku, jestli žijeme ve správný čas na správném místě... Věřím tomu, že všichni víte, o co se jedná. Masakr v Paříži. 

V noci na dnešek jsem měla zvláštní sen. Jednalo se o rozhovor s papežem, který se mě ptal, zda věřím v Boha. Já jsem mu jednoduše řekla: "Ne, nevěřím." A já jsem se dnes znovu přesvědčila, proč nevěřím v žádné náboženství. Proč bych měla věřit v něco, z čeho se opět stává zbraň proti lidstvu. Proč bych měla věřit v něco, co je příčinou mnoha světových konfliktů? Nemám sebemenší důvod věřit. Věřit v co? Že jedno náboženství je lepší než druhé? Proč by mělo být, když jejích jádro a cíl je stejný? Nevím, zkrátka jsem zoufalá s znechucená...

Jediné, co mohu udělat, je věřit v cosi "mezi nebem a zemí." Možná v zázrak a v osud, v to, že dobro zvítězí nad zlem. Ne, že bych byla pověrčivá, ale pátek 13. se možná stal klíčový pro chod světa a pro lidstvo samotné. Možná že to, o čem teď píši článek, bude v učebnicích dějepisu za pár desítek let vystupovat pod titulkem "3. světová válka," nebo taky pod úplně jiným...

Věřím, že se dokážeme spojit a zvítězit nad něčím tak krutým, jako je víra vystupující jako zbraň proti lidstvu. Myslím, že další slova by byla zbytečná. Úcta Paříži, obětem, pozůstalým a všem, co se útok jakýmkoliv způsobem dotkl... 

Jaké máte pocity vy?

Projektový rozhovor s Lamičem

Moji milí, zdravím vás.
Pamatujete si na projekt s bloggerem Lamičem? Věřím, že ano! Tak jsme tu zpět. Jedná se o takové menší pokračování zmiňovaného projektu, ale s tím rozdílem, že respondenty jsme se stali my sami. Možná, že vám, čtenářům, to udělá radost už jen z toho důvodu, že se o nás dozvíte něco navíc. Tak si držte klobouky a pojďte si přičíst, co na téma flirtu, seznamování a vztahů říká blogger Lamič.

 

Odkaz na Lamičův článek zde

1) Co děláš pro to, aby ses líbil(a) opačnému pohlaví?
Snažím se chodit v čistém a pěkném oblečení, občas si zasportovat a celkově se udržet v kondici.

Nejdůležitější je podle mě ale otázka sebevědomí, cítit se ve svém životě fajn a pracovat na tom. Dovedu poté svoji dobrou náladu a zábavu přenést na ostatní a to funguje. Ubrečenej, zamindrákovanej a nevrlej kluk přiláká leda stejně ubrečenou, zamindrákovanou a nevrlou holku. A taky není dobré se chovat jako vůl. Protože jak psal jeden můj oblíbený bloger: "Na každého vola čeká jedině pořádná kráva." :-D

2) Jaký je podle tebe nejlepší způsob oslovení či pozvání na schůzku?
V době, kdy se kluci bojí oslovit holku na ulici, bohatě stačí cokoliv jednoduchého. Osobně mám vyzkoušeno, že u nějaké rádoby originální fráze se člověk akorát zamotá.

Využívám nejčastěji dvě varianty. První je nepřímé oslovení. Něco prostě v blízkosti slečny nahlas okomentuji. Nějakou věc poblíž, část její oblečení, cokoliv. Holka se buď chytí a verbálně zareaguje, nebo ne. Druhou, tou využívanější, je prosba o nějakou formu pomoci. Optám se, kolik je hodin, jak se dostanu tam a tam, co mám zmáčknout :-D Tím se nenuceně povolí ledy a záleží na tom, jakým způsobem holka reaguje. Pak podle chování slečny už vycítím, zda má smysl se dál snažit, nebo ne.

Ať už jedno či druhé, jsou potřeba tři věci – úsměv, oční kontakt a vhodná hlasitost mluvy. Pak už je to hodně individuální.

Zdroj

3) Jak moc u tebe rozhoduje vzhled, když se chystáš s někým seznámit?
Dost. Ale ne ve smyslu, že holka musí mít nezbytně míry 90-60-90, dokonalý make-up a výstřih až k pupíku. I když taky bych se nezlobil, že jo :)

Musí mi být nějakým způsobem sympatická. Někdy stačí hezké oči, jindy dobrý vkus na oblečení, jindy příjemný úsměv. Kolem sebe jsem potkal už spoustu krásných holek, které bych ale nikdy neoslovil, protože mi přišly hrozně umělé. Nebo je to tím, že bych si na ně netroufl. Těžko říci.

4) Myslíš si, že pro zadaného člověka se z flirtování s cizími lidmi stává tabu?
Záleží na tom, co se pod tím představí. Pokud se bavíme o příležitostném škádlení, dvojsmyslných narážkách a podobně, nemám nic proti. Naopak je to příjemné zpestření mezilidských vztahů a hrozně mě to baví. Jen není dobré to dělat před partnerkou :)

Jestliže ale mluvíme o seriózním flirtování ve podobě svůdného pohlazení po tváři (či jiných částech těla), upřeném pohledu, milostných zpráv a jiných věcech, to si nechávám pro opravdový projev zájmu. Nemyslím si, že je vhodné takto flirtovat s cizí ženou, pokud nemá jít o moji přítelkyni. Nerad bych v ní probudil něco, co by ve finále mohlo zabít pěkný vztah s aktuální lepší polovičkou.

Zdroj

5) Co si myslíš o sexu na jednu noc? Máš s ním třeba i osobní zkušenost?
Odpovím pro zjednodušení napřed na druhou otázku. Ano, mám :) Tenkrát v tom měl ale spíš prsty kamarád a nadrženost dané holky, než můj „kundolapí“ talent.

Můj názor je, že je to fajn zpestření života. Osobně na tu bláznivou noc asi nikdy nezapomenu. Bylo to fakt dobrodružství, prvek nejistoty, objevování. Kdo v tom ale hledá něco víc, mohl by být zklamán. Oproti vztahovému milování to bylo celé takové hrozně prázdné. Alespoň pro mě. Jde čistě u uspokojení touhy. Chyběl mi tam cit, ta opravdová zamilovanost. S láskou je to mnohem, ale opravdu mnohem lepší a vášnivější :)

Ještě jednou děkuji za tu úžasnou spolupráci, které si moc vážím. Díky! :)
Souhlasíte s Lamičem nebo máte jiný názor? A už jste se podívali na jeho článek, kde odpovídám já?
Hezký večer.

Svatba není strastí, ale radostí

Moji milí, zdravím vás v tomto krásném podzimním večeru.
Kdysi jsme spolu s kamarády vedli rozhovor, ve kterém jsem našla námět na tento článek. Střetly se čtyři odlišné názory a já bych teď ráda obhájila ten svůj. Možná, že vás to téma některé překvapí, protože chápu, že ne každý na to v tak mladém věku myslí. Je třeba si uvědomit, že čas letí rychle, biologické hodiny tikají a co si budeme povídat, každá princezna najde svého prince a je jen jediné, co musí udělat, aby se z nich stal král s královnou... Svatba. Pojďme společně rozebrat, co to pro nás znamená (a jestli vůbec něco). Držte si klobouky, nevěsty závoje a pojďme na to!

Zdroj

Prvně se dostáváme k tomu, co sňatek pro člověka vlastně znamená. Jak se říká, sto lidí, sto chutí, a ani sňatek není výjimkou. Pojďme si teda představit situaci, kdy je šťastně zamilovaný pár, jsou spolu už pěknou řádku let a chtěli by udělat krok dál po cestě životem... Rozhodně bych se nepouštěla do něčeho takového, kdybychom s drahou polovičkou neměli společné bydlení a alespoň základ financí na to, aby něco jako svatba mohlo proběhnout. A kdybychom už měli v malíčku tyto záležitosti, tedy ty nejzákladnější, potom bych se pouštěla do větších akcí...

Setkala jsem se názorem, že by žena klidně mohla nakupovat věci na svatbu ještě před tím, než by byla zasnoubená. Tohle bych já asi nedokázala, nemyslím si, že bych měla "právo"nakupovat svatební věci, když vlastně nejsem ještě zasnoubená. Když pominu formální hledisko, tak ani pocitově bych to nemohla udělat, protože ještě nejsem "ta budoucí nevěsta." A navíc, má ruka by se nepyšnila zásnubním prstýnkem, takže bych vlastně ani neměla vstupenku do světa svatebních nákupů.

Zdroj

Za svůj život jsem měla tu čest navštívit čtyři svatby. Na té první jsem byla ještě dítko, a tak si dovolím ji vypustit a hodnotit ty tři následující. Většinou jsem měla pocit, že to krásné, co by s sebou svatba měla nést, je zapomenuto a spíše se řeší formální věci, to, aby to na lidi zapůsobilo co nejlépe, to, aby někdo někoho nepomluvil, prostě zmatek, zmatek, zmatek. A to mi je celkem líto, protože svatební den by měl především patřit novomanželům, nikoliv desítkám lidí, kteří jsou "jen" návštěvníci. Takže naše svatba by byla podle našich představ, ne podle představ lidí. Možná, že to nebude globální ideál, ale bude to náš ideál.

To víte, u nás na vesnicích s sebou svatba nese spíše starosti, než radosti. Cukroví se nepeče pro to, aby si měli svatebčané na čem pochutnat, ale pro to, aby se mohlo rozdat sousedům a aby si neřekli: "Aby jim něco neubylo, to když se vdávala naša Anča, dali sme jim dvě krabice, a šlivovicu taky." Ne, neříkám, že je to pravidlo, ale z hodně svateb mám takový pocit...

Zdroj

Moc by mě zajímalo, jestli se po sňatku něco změní. A jestli ano, jaká změna to bude? Myslím, že se určitě musí něco změnit. Už to nebude můj přítel, už to bude prostě můj muž a manžel. Budeme svázáni i právně...Rozhodně neznamená, že nemanželské vztahy mají nějakou nižší hodnotu, ba naopak se může stát (a podle mě se to stává i dost často), že mezi "nemanželi" je mnohem větší a silnější pouto, než mezi manželi. A navíc to má i praktické výhody - najednou budete mít právo vědět zdravotní stav svého protějška. To znamená, že kdyby se mu naneštěstí něco stalo, vy máte pravomoc vědět podrobnosti o jeho zdravotním stavu. Ale jako přítelkyně takovou pravomoc nemáte. To je podle mě hodně důležité! 

A jak by měla vypadat má svatba? Žádné detaily a zázraky ode mě nečekejte... Rozhodně bych chtěla být jiná nevěsta, než ta klasická. Přece jen se v bílé moc necítím a nemyslím si, že by mě ta barva nějak vystihovala. Obléknu se tak, v čem se budu cítit dobře. Pochopitelně nevím, co to bude, ale nebála bych se něčeho alternativního, třeba kratšího střihu nebo jiné než bílé barvy. Také bych chtěla, aby svatba byla radostí, nikoli strastí. A v neposlední řadě můj velký požadavek - prstýnky nám donese buldoček v tlamičce. Tečka.

Prosím, berte tenhle článek trošku s rezervou, nechala jsem se trošku unést O:) Ale článek určitě vystihuje můj názor a mě teď zajímá ten váš. Co pro vás znamená svatba? Chcete se vdávat/ženit? Myslíte si, že se po svatbě něco mění? Jaká je vaše vysněná svatba? Máte něco k tématu? Napište to! Těším se na vaše reakce,

hezký večer.

Existuje rovnost mezi lidmi?

Moji milí, zdravím vás.
Dnes jsem si za vámi přišla vyloženě odpočinout, protože jsem do teď odolávala smršti informací do dějepisu (jak já ho nesnáším). Ovšem myšlenku na tento článek mám v hlavě celý den, a to od hodiny základů společenských věd. Zde jsme narazili na to, zda-li jsme si mezi sebou rovni. Střetly se dva opačné názory, kdy mezi sebou oponovala myšlenka, že jsme všichni stejní, s myšlenkou, že rovnost neexistuje. Já jsem se sice do debaty nezapojila, protože jsem měla pocit, že bych dříve mluvila, než přemýšlela... A možná právě proto si čtete tento článek.

Zdroj

Já osobně bych si strašně moc přála, abychom si byli rovni, je to pro mě jakýsi ideál a až tohoto dosáhne společnost (pokud někdy), už nebude moci se kam posunout. Domnění toho, že si jsme všichni rovni, mi ve společnosti chybí. Necítím to tam. Co se týká práva, tak bychom teoreticky měli být rovni, ale představte si příklad, kdy se dostane do konfliktu třeba uklízečka s ředitelem seriózní firmy. Mně osobně to připadne jednoznačné, kdo by soud vyhrál, už jen z principu, že ředitel bude mít mnohem větší finance pro právníka, tedy získá lepšího. Jistě, že by mohlo platit, že výjimka potvrzuje pravidlo, ale. Logicky.

Dále se dostáváme k tomu, že vlastně "muž a žena" nejsou rozdílní lidé, jen každý čůráme něčím jiným O:) Ano, funguje to tak v běžném životě. Ale v některých odvětvích, zejména v pracovních nebo ve sportu je jakási méněcennost buď jednoho, nebo druhého pohlaví. Vzpomeňte si na nedávnou kauzu, kdy součástí jednoho basketbalového týmu s mladými hráči byla dívka. Tým byl ale vyřazen ze soutěže, právě kvůli tomu, že mezi členy týmu je dívka. Tým na protest změnil barvu dresů a nyní mají růžové dresy, tuším, že se týmu zastal slavný basketbalový tým dívek... Bohužel, nemohu už článek, kde jsem o případu četla, tudíž jsem napsala jen to, co si pamatuji... Určitá pracovní místa jsou také zásadně obsazována buď ženami, nebo muži. Ne, že by nebylo možné, aby byla paní popelářka, pan uklízeč,... Ale když to jde, vždy firma preferuje toho, kdo se na tu pozici více hodí. Prozradím vám, že vím, že se větší obchody snaží, aby byl v personálu rovný počet žen a mužů. Ať už je to z důvodu sympatií nebo z důvodu toho, že ženy jsou na "okrasu" a muži na sílu. Takže pokud v obchodě byli tři muži a tři ženy, jedna žena dá výpověď, tak personalisté by raději dali pracovní místo právě ženě. Ne, rozhodně to není pravidlo, ale je to fakt... Vzpomeňte si na pohádky, kdy se princezny převlékaly za zdatné rytíře, aby mohly dosáhnout něčeho, čeho by jako jemné dívky dosáhnout nemohly :)

Zdroj

Rovnost bohužel neexistuje ani co se původu týče. Dítě ze sociálně slabé rodiny nebude mít možnost vycestovat za studiem do zahraničí, ale dítě ze slušně zabezpečené rodiny si v Americe bude moci pronajmout i byt v centru. Možná, že to není úplně reálný příklad, ale vidíte tam ten princip?...

Jak už jsem psala, bohužel. Nerada bych si mazala med kolem huby pusy. Snažím se to vidět reálně a tohle je můj pohled na realitu. Krom pohledu je to i pocit, který má kořeny v každodenním životě. Až si budeme všichni rovni, bez výjimek, slovo "konflikt" se pro nás stane cizím a neznámým. Otázkou je, zda existuje dokonalost?...

A co si o tom myslíte vy? Máte jiný názor? Setkali jste se někdy s diskriminací? Máte něco k tématu? Napište to! Těším se na vaše reakce.

Projekt "A jak to bylo dřív?"

Moji milí, zdravím vás.

Nedávno jsem na facebookové stránce blogu zmiňovala, že mám pro vás jedno překvapení. Ať už jste čekali cokoliv, myslím, že tohle nikoho z vás nenapadlo… Žijeme v době, kdy se může zdát, že místa na seznámení nahradily sociální sítě, kdy se lidé místo vášnivého sexu raději dívají na porno a kdy jsou vlastně trvalé vztahy zapomenuty. Abychom tenhle mýtus, který si myslí mnoho starších (i mladých) lidí, vyvrátili, zrealizovali jsme tento projekt. A proč vlastně píši v množném čísle? Odpověď je jednoduchá! Protože jsem na tento projekt nebyla sama, ale vytvořila jsem ho společně s bloggerem Lamičem. Jeho blog se věnuje mezilidským vztahům, dívkám a ženám, seberealizaci a komunikaci. Zkrátka jeho blog je něčím jiný.

Odkaz na Lamičův blog: www.lamic.cz

Možná tápete v tom, jak náš projekt vlastně vypadá. Každý jsme si vzali na starosti jednu generaci, já tu starší, on mladší. Optali jsme se pěti lidí z každé generace na stejné otázky, a tak získáme prostředek, díky kterému budeme moci porovnávat. Myslím, že už jsem toho řekla dost, tak pojďme na to!

Zdroj

1. Otázka:  Co děláte pro to, abyste se líbili svému protějšku?

Radka, 30 let, 1 dítě, svobodná: Připadá mi, že nic. Pořád mi říká, že jsem krásná (ať už jsem doma v teplácích a nenalíčená nebo se někam chystáme). Samozřejmě, že nesnažím se mu zalíbit, ale krom líčení si snad na nic nevzpomenu.

Marek, 42 let, 3 děti, rozvedený, znovu ženatý: Člověk by se měl nějak udržovat, ale hlavně musí zůstat přirozený a takový, jaký je. Ten, kdo si hraje na „šampona,“ ale není „šampon,“ tak se rychle pozná. Důležité je si na nic nehrát.

Anonym: Snažím se vhodně chovat, slušně oblékat a celkově slušně vypadat.

Kimi, 26 let, 1 dítě: S přítelem jsem 6 let, takže na nějakou parádu už si nehrajeme. Ale kdyby se jednalo o nový objev, určitě budu dbát na účes, líčení, oblečení.

Marcela, 35 let, 2 děti, rozvedená: V první řadě se chci líbit sama sobě, takže z toho plyne, abych byla dobře nalíčena, oblečena a ve společnosti vypadala trochu interesantně... Pokud tohle vše splním tak mám zaručenou jistotu, že to pozná i partner a ocení to. Jenže pokud si ráda obuji podpatky a on má rád sportovní styl, hold má smůlu.

2. Otázka:  Jaký je podle vás nejlepší způsob seznámení a oslovení, proč?

Radka, 30 let, 1 dítě, svobodná: Myslím, že na tuhle otázku neexistuje určitá odpověď. Každý pár nebo budoucí pár se seznámí na jiném místě a za jiných okolností. Řeknu snad jeden, který je opravdu nevhodný – disco. Nejlepší jsou náhodná setkání a nečekaná oslovení... V tom je ta krása!

Marek, 42 let, 3 děti, rozvedený, znovu ženatý: Nemám to tak, že bych někoho oslovil hned. Záleží na situaci, ale spíše jsem opatrný a čekám na vhodnou příležitost.

Anonym: Nejlepší způsob seznámení je takový, kde se lidé seznámí při společné činnosti, např.: sport, nějaká společná práce, společné záliby… Z mého pohledu z počátku upřednostňuji vykání, zdá se mi to důstojnější.

Kimi, 26 let, 1 dítě: Podle mě je nejlepší seznámení osobní. Přes různé seznamky nikdy nevíme kdo je na druhém konci… Já jsem pro typické rande a pak se uvidí.

Marcela, 35 let, 2 děti, rozvedená: Záleží na prvním jiskření, pokud mi padne do očí kluk v Kauflandu, co vykládá zeleninu a je něčím přitažlivý, klidně jej oslovím… Třeba způsobem: „Dneska jsou ty akční mandarinky opravdu pěkné...“ A navážu rozhovor, i když jindy na trapné téma. Ale ono někdy i z malé věty může být velký a něčím životně důležitý rozhovor. Nejlépe ale upřednostňuji vykat protějšku, tykání na první dojem pro mě působí drze.

3. Otázka:  Jak moc u vás rozhoduje vzhled, když se chystáte někoho oslovit, s někým se seznámit?

Radka, 30 let, 1 dítě, svobodná: Dříve to pro mě bylo dosti důležité, asi jen do té doby, než jsem trošku dospěla a zjistila, že o tom to opravdu není. Ovšem musím přiznat, že s bubákem bych se asi do konverzace sama od sebe nepouštěla.

Marek, 42 let, 3 děti, rozvedený, znovu ženatý: Při seznámení je vzhled na prvním místě, protože dělá pochopitelně první dojem. Ale když už se známe, tak upřednostňuji lidské kvality, než ty vzhledové.

Anonym: Na první pohled vzhled rozhoduje, ale na druhý pohled už rozhodně rozhodující není, záleží na člověku, jaké má chování, vyjadřování, myšlení atd., prostě jaký je uvnitř.

Kimi, 26 let, 1 dítě: Tak vzhled určitě není důležitý… Ale když chci někoho poznat, tak asi ano, ale šikovní kluci jsou většinou namyšlení... Nejsem typ člověka, co by viděl kluka a hned bych šla za ním, to asi ne.

Marcela, 35 let, 2 děti, rozvedená: Pokud mám někoho upoutat sama sebou, neřeším, zda mám hezké stíny, dobré linky a čerstvý makeup. Je to risk, buď anebo…

4. Otázka:  Myslíte, že pro zadaného člověka se z flirtování stává tabu?

Radka, 30 let, 1 dítě, svobodná: Rozhodně se pro zadaného člověka nestává flirtováni tabu, to určitě ne...jen se posunují určité hranice.je to takové jiné flirtovaní a kdo říká, že je zadaný a nikdy s nikým už neflirtoval, tak určitě lže.

Marek, 42 let, 3 děti, rozvedený, znovu ženatý: Jistě, že ne. Někdy se tomu prostě nevyhneš. Pokud to zůstane ve slušné rovině, proč ne. Je ale něco jiného, když někoho pochválíš nebo když někoho pozveš na kafe.  Je to vliv pouta muže a ženy.

Anonym: Myslím si, že ne, pokud to člověk dokáže udržet v rozumných a společensky únosných mezích.

Kimi, 26 let, 1 dítě: Osobní zkušenost mám a pak jsem hodně litovala... Podle mě je sex hodně intimní a soukromá záležitost a neměl by se dělat s kde kým… Nehledě na možné následky jako jsou pohlavní nemoci, těhotenství… Sex bez lásky, to není ono.

Marcela, 35 let, 2 děti, rozvedená: Nemyslím si. Flirtovat znamená dokazovat si, že jsem hezká, sympatická i pro jiné, než jsem zvyklá.

5. Otázka: Co sex na jednu noc? Co si o něm myslíte, máte osobní zkušenost?

Radka, 30 let, 1 dítě, svobodná: Sex na jednu noc, mě to potkalo a co si o něm myslím, zbytečnost. Pro některé lidi je to ale možná potřeba, znám takové. Zkrátka, je to asi uspokojení nějakých potřeb člověka.Z mého okolí vím, že mu podlehnou buď nešťastní lidé a nebo je druhá skupina a to jsou většinou kluci, kteří se v tom prostě vyžívají - berou to jako životní styl.

Marek, 42 let, 3 děti, rozvedený, znovu ženatý: Mám. Svobodný člověk má na sex na jednu noc právo, není problém. Naopak to někomu může vyhovovat. Ale rozhodně ne, když je člověk zadaný!

Anonym: Osobní zkušenost nemám a myslím si, že to není správné a spíš to člověku komplikuje život.

Kimi, 26 let, 1 dítě:  Zatím nezodpovězeno…

Marcela, 35 let, 2 děti, rozvedená: Nepřipouštím tuhle variantu, protože člověk pak neví, jak se zachovat když se potkáme v jinou dobu... Bylo to jen o sexu? Setkáme se ještě? Líbilo se mu to? Raději později a vše si říct na rovinu, jaký máme život, postěžovat si... Ale postel to nevyřeší… Možná jak se říká, že v manželství postel vše vyřeší, ale v tomhle případě nastanou spíš výčitky!

Zdroj

6. Otázka:  Co se dnes změnilo oproti vašich dob randění?

Radka, 30 let, 1 dítě, svobodná: Asi se toho zase tak moc nezměnilo, nepohybuji se v okruhu randících lidí, tak nemůžu posoudit. Ale dnešní slečny 15+ někdy vizáží vypadají starší než já a proto lituju muže, kteří jim skočí na špek. My jsme chodili na procházky a do přírody, to mi dnes přijde nereálné, ale možná se pletu.

Marek, 42 let, 3 děti, rozvedený, znovu ženatý: Dnes to mladí mají jednodušší. Stali se otroky techniky. Když se dříve mladí domluvili, prostě to platilo. Po zvážení všech plusů a mínusů je to dnes asi lepší. Ale kdo hledá trvalejší vztah, má to těžší. Roky sňatků a porodů se posouvají kvůli škole a kariéře. Dnešní doba technologií je dvousečná zbraň. Rozhodně je lepší mít děti jako mladší a nečekat na tikot biologických hodin. Myslím, že kariéristky mají děti jen z pocitu viny a zdraví…

Anonym: Vlivem sociálních sítí a informačních technologií je vše rychlejší, jednodušší, ale zároveň povrchnější.

Kimi, 26 let, 1 dítě: Hodně věcí… Mám dítě, takže můj život je úplně jiný…

Marcela, 35 let, 2 děti, rozvedená: Asi to zdlouhavé čekání na rande, zda přijde nebo nepřijde, zda bude na zmíněném místě první?Jak já se zachovám jestli přijdu na rande jako druhá a o trochu později... V zásadě jsem na rande chodila až o pár minut později a za rohem jsem zjišťovala, zda moje láska je na domluveném místě... Z toho plyne, že je dnešní  doba uspěchaná, plná sms zpráv a mladí přicházejí o tu půlhodinku napětí, motýlů v břiše...

Věřím, že to bylo vyčerpávající. Zde je odkaz na článek Lamiče, na jeho blogu budou ode dneška vycházet odpovědi mladší generace. Myslím, že každý odpověděl upřímně a pojal to po svém. Pokud budete chtít a bude vás to zajímat, na toto téma udělám dotazník. A pokud se vám to bude opravdu líbit, můžete se těšit i na další překvapení, záleží na vás :) Budu ráda za každý vyjádřený názor, komentář. Pokud máte blog, nechcejte mi odkaz dole, ráda na něj zavítám. Mějte se krásně! 

Anorexie. Hezké holky nejí. Příběh Jany

Zdravím vás, moji milí, u speciálního článku. Tento článek není vytáhnutý z klasického šuplíku, je prostě jiný, odlišný, kapitola sama o sobě. Taky jste si všimli té dnešní podělané fitness éry? Upřímně, už se mi to sakra protiví. Lidé, co chodí do fitka proto, aby nebyli mimo proud, aby si mohli udělat fotku na Instagram, aby nebyli jiní. Popisky u fotek svalnatých postav naprosto ironické, srážející samotnou osobu, jen proto, aby jí ostatní psali "to není pravda, jsi krásná, čičííííí :* " Obdivuji lidi, co si za tím jdou, co se nenechají ovlivňovat a co to dělají pro sebe, ale leze mi krkem celá éra svalovců, kozatých holek s culíkama a obrovským tlakem, co je kladen na všechny. Ono to taky nemusí být procházka růžovou zahradou, může to zajít až za meze. Místo daleko za hranicemi se nazývá Poruchy Příjmu Potravy. Tento článek, report, se zaměří na mentální anorexii. Zpověď ženy, která si prošla trnitou cestou anorexie. Pojďme se podívat na příběh, který napsal sám život.

#tojsouspeky #noabs #jetonicmoc #nopainnogain #fitorfat #workout #gohard -_________- nesnáším.

Emotikona smile

Jmenuji se Jana.

Jmenuji se Jana, je mi 26 let. Svůj boj s poruchami příjmu potravy jsem vyhrála, když mi bylo 21 let, do té doby jsem se v tom od 13 let plácala. Měřím 160 cm a vážím asi 58-59 kilo,  v době nemoci jsem měla i 38 kg. V 17 letech jsem byla hospitalizovaná v léčebně těmto poruchám určené. Musela jsem přerušit rok školy a léčba mi stejně nepomohla. Musela jsem si sama přiznat, že mám problém, přijmout to jako fakt a chtít to změnit, do té doby se mnou nehnulo ani "stádo volů."

A jak to vůbec začalo? Do problému jsi se dostala sama, nebo tlak okolí, něco jiného?

Asi všechno dohromady. Začalo to v pubertě, kdy jsem se začala "měnit", přišla jsem si odporná a srovnávala jsem se s kamarádkami a bohužel pro mě to to byly pěkné štíhlé holky, po kterých se kluci otáčeli. Chtěla jsem se také líbit a marně jsem si nalhávala, že pokud budu také štíhlá, tak se zalíbím. Hodně mě také ovlivnilo to, že jsem z rozvedené rodiny, naši se rozvedli, když mi bylo 6 a i když jsem tátu navštěvovala, chyběl mi. Máma byla chladná, bezcitná, jen samé zákazy a příkazy a žádné city. Často střídala partnery. Prostě jsem si najednou přišla zbytečná, hnusná, tlustá, nezajímavá. Vzhlédla jsem se v tom, někdo bere drogy, někdo jede metal, emo, gothic  a podobné styly....já holt chtěla být twiggy.

* Twiggy - veřejně známá britská modelka s krátkými vlasy, dlouhými řasami, má velké oči a vyhublou postavu. Ikona módy, co "rozjela" módu alá kost a kůže v 60. letech.

Co emocionální stav v té době? Jak jsi se cítila? Jak jsi vnímala sama sebe? 

Tělo se v pubertě měnilo, cítila jsem se nesvá, jakoby v jiném těle. Nelíbila jsem se sama sobě, nesnášela jsem se, vše jsem na sobě kritizovala, nebylo nic, co bych dokázala na sobě pochválit. Byla jsem náladová, přecitlivělá a doslova emočně labilní. Jakoukoliv negativní kritiku od okolí jsem si brala straně osobně. Cítila jsem se nesvá a nejistá sama sebou. Nikam jsem nezapadala a toužila jsem po uznání, tak jsem se alespoň dobře učila, byla vždy nejlepší ze třídy a tím si "honila" ego.

Takže jsi chtěla být alespoň v něčem nejlepší, v učení...  A jak vypadal tvůj jídelníček?

Byla jsem perfekcionista...Jídelníček byl odjakživa tragédie...Nesnídala jsem, svačiny jsem měla také o ničem, většinou nějaký jogurt nebo tak, nepila jsem celý den ve škole, ale to jen proto, že na to máma vůbec nedbala, nestarala se nijak zvlášť, chodila jsem do jídelny na obědy, kde se to nadalo jíst, vždy jsem měla tendenci se dojídat doma, v pubertě mi začalo chutnat a při učení mi pomáhalo něco chroupat, nebyla jsem nikdy tlustá, ale začala jsem se srovnávat, takže jsem si tlustá přišla. Večeře většinou podle toho, co jsem si vzala z lednice. Máma moc nevařila, jen o víkendu, jsme se sešli u oběda, který uvařila. Takže jídelníček chaos.

Uvědomovala sis to? Věděla jsi, že to, co děláš pro tebe a pro tvé tělo není dobré? Nebo jsi si myslela pravý opak?

Zpočátku jsem si nechtěla uvědomovat rizika, myslela jsem, že to mám pod kontrolou... Je to stejné jako u feťáka... Jenže se z toho stal zvyk, spíše zlozvyk a začala jsem se chovat jako závislá... Stejně jako ten feťák, jenže postupem času se začaly projevovat negativní dopady mé nemoci a už jsem si to začala postupně uvědomovat. Ale stále mě nic nepřesvědčilo a touha po štíhlosti byla stále obrovská.

Předpokládám, že když to u tebe trvalo 8 let, že jsi se sama sobě líbila... Je to tak?

Ze začátku jsem se sama sobě líbila, líbilo se mi, že jsem hubla a okolí si toho všímalo, když už naráželi na to , že jsem hubená až příliš, lichotilo mi to, měla jsem zkreslené vnímání sebe sama. Spokojená jsem se sebou však nebyla nikdy.

Co na to rodina, přátelé a tvé okolí? Všímali si toho, nebo to přehlíželi?

Matka si toho všimla jen díky sestře, která jí na to upozornila, v té době jsem šla bydlet k otci, už jsem to s matkou dál nevydržela. Táta to dá se říct přehlížel, spíš tomu nerozuměl, nedokázal to pochopit. Ale k psychologovi mě vzal, docházela jsem k němu pravidelně, ale byla jsem diplomat, vždy jsem mu řekla, co chtěl slyšet a zase jsem šla, takže žádný posun, akorát mi předepisoval léky a nic víc. Okolí si toho samozřejmě všímalo a spíš mě odsuzovali, ať se sebou něco dělám, že vypadám hrozně, ale já je nebrala vážně, myslela jsem, že jen závidí a nepřejí mi to.

Kdy jsi si řekla "dost!" Kdy to přesáhlo meze?

Dost jsem si řekla ve chvíli, kdy jsem měla dělat maturitu a nebyla jsem schopná se soustředit natož učit a měla jsem strach,že ji neudělám. Pak jsem také začala mít postupem času strach i o vlastní zdraví a tak trochu jsem se zklidnila a přestala jsem se tolik srovnávat.

 Co odborná pomoc? Psycholog apod...?

K psychologovi jsem docházela, i k psychiatrovi, ten mi předepisoval léky, které jsem ani nebrala, jen jsem se s nimi snažila několikrát předávkovat, neboť jsem trpěla stále depresemi.

Situace nyní - jak se na to díváš zpětně, jak se cítíš...

Zpětně se na to dívám tak, že jsem byla mladá, blbá a naivní. Sice jsem stále se sebou nespokojená, ale už se sebou dokáži žít, beru se taková jaká jsem. Jsem to já a jiná nebudu. Snažím se už tolik nesrovnávat s ostatními. Cítím se vyrovnanější a klidnější, mám už víc zkušeností a dokážu pochopit, že postava není to nejdůležitější v životě. Jde o to, co z člověka vyzařuje... Jde o charisma. Ze mě v době nemoci nevyzařovalo nic, byla jsem průsvitná jak papír s mrtvolným pohledem, nic, co by lidi přitahovalo.

Vzkaz pro čtenáře - jak by jsi to zakončila, poradila jim.. Cokoliv.

Co bych ostatním poradila? Aby se přestali chovat jako zboží...Jako stádo ovcí, aby si uvědomili svou originalitu, nehnat se za něčím, protože je to zrovna in a protože to dělá někdo jiný. Každý jsme nějaký, každému se líbí něco jiného a v tom je to kouzlo, proč si hrát na někoho, kým nejsem a na úkor zdraví? Opravdu to za to nestojí, vím o čem píši, tratila jsem takto 8 let svého života a ty mi nikdo už nevrátí. Žijeme jen jednou a čas neskutečně rychle letí.

Tímto bych chtěla Janě popřát štěstí do života, zdraví její i její rodiny a sílu být stále svá. Děkuji, Jani, že jsi poskytla své hodně, hodně intimní informace ze své minulosti. 

A vy, moji milí. Kašlete na to, co se dnes nosí. Kdyby se to mělo brát podle ér lidstva, já asi žiji v období největší baculaté slávy Marilyn Monroe♥ Nezahrávejte si se svým tělem a se svou osobností jen proto, abyste se líbili ostatním. Nesrovnávejte se, protože výsledek srovnávání s něčím "lepším" nikdy nemůže být pozitivní. Mějte se rádi...

Co si o tom myslíte vy? Znáte podobný příběh? Cvičíte? Proč? Co říkáte na fitness éru? Jste pro nebo proti? Napište to! 

Zdroje obrázků

(NE)těhotenský projektový speciál!

Zdravím vás moji milí, opět a .... zas? Ono to není až tak úplné "zas," protože co právě teď začínáte číst, na mém blogu (možná asi ani jinde) nebylo! Pojďme to nazvat jako jakýsi hodně originální TAG s osmi otázkami, na které odpovídám já a blogerka Debrisa, které tímto ještě jednou děkuji, že do toho se mnou šla. TAG se zaměřuje na těhotenství a věci s ním spojené. Já zastupuji tu "netěhotnou" část, Debrisa tu "těhotnou." Doufám, že si užijete čtení a že se vám náš projekt bude líbit!

Tento projekt mě napadl den po tom, co se mi zdál zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem těhotná. Měla jsem na sobě mé nové zelené šaty, hladila jsem si bříško a rodina mě obdivovala. Ráno po probuzení jsem měla pocit, že vím, jaké to je být těhotná. Že vím, jaké to je mít v sobě dítě. Celý den mě to doprovázelo, v obchodě jsem se koukala na dudlíky, oblečky,... Bylo to hodně zvláštní a hezké! 

A kdo je Debrisa? Pro ty, co ji neznají... Debrisa je úžasná blogerka, která se nebojí říct svůj názor a která ho ještě k tomu umí dokonalým způsobem podat. Abych vám pravdu řekla, měla jsem trošku strach z toho ji oslovit, protože její blog sleduji dlouho a přišlo mi úplně nereálné, aby někdo jako já spolupracoval zrovna s ní. Mimochodem, ta spolupráce byla výborná! ¨

www.debrisa.blog.cz                   instagram.com/debrisa/Určitě dejte follow, aby vám neunikly žádné novinky budoucí maminky! :)

1. otázka: Je večer, kolem 10 hodiny a máš strašnou chuť na něco sladkého. Co uděláš a proč?

Debrisa: Prostě půjdu a něco sladkého si udělám. Jak se znám, tak kdybych si něco sladkého nedala, tak bych snad nemohla ani usnout. Můj manžel si už tak nějak zvykl na to, že naše postel se stala malou noční jídelnou a nijak proto tomu neprotestuje. Naopak, často si dá něco dobrého se mnou. Dokonce minulý týden jsme kolem půl jedenácté dělali palačinky. Co na to říct, prostě jsme blázni. 

Já: Vzhledem k tomu, že to se mi stává normálně, tak vím naprosto přesně, co udělám. I když vím, že to není zdravé, tak půjdu do kuchyně a zjistím, co by se tak dalo spořádat. Většinou to ale dopadne tak, že nenajdu nic, co by mě uspokojilo. Holt jsem někdy prostě vybíravá, no. A vypozorovala jsem, že většinou večer, když usnu dřív, než přítel, tak ho chytne na něco chuť a sní něco beze mě! :D Vím, že to asi není účel, ale stává se to hodně často a je to zvláštní, když se ráno vzbudíte a vidíte na stole třeba prázdný kelímek od jogurtu, balíček od brambůrek, obal od čokoládových tyčinek. Proč ne.

2. otázka: Uvidíš ve zprávách, že někdo dal novorozeně do kontejneru (vím, strašné, ale bohužel se to stává). Jak budeš reagovat? 

Debrisa: Tak za tohle by si dotyčná nebo dotyčný zasloužili trest smrti (v některých případech je velká škoda, že jej zrušili). Přece moderní doba už nabízí tolik náhradních řešení od BabyBoxu po možnost se dítěte po porodu vzdát. Rozhodně si myslím, že je lepší dát dítě k adopci než ho doma třeba utopit v záchodě. Každý má právo na život a nikdo nemá právo mu jeho práva odsuzovat! 

Já: Tohle na mě hodně působí. Na zprávy se moc nedívám, a když si udělám ten čas a zapnu televizi Hovna, tak tam je to jen o tom, kdo koho zabil, kde se kdo ztratil, jak kdo dopadl u soudu. Takové celovečerní krimizprávy…A někdy tam i zahlídnete, že nějaká hyena porodila třeba dítě v autobuse a u zastávky jej vyhodí do kontejneru. Jako cože? Když se tohle dozvím, vyvolává to ve mně tolik emocí. Chci tomu miminku pomoct, i když vím, že to není v mé síle. Taky mám chuť tu hyenu najít a udělat jí něco tak strašného, jako udělala ona. Oko za oko, zub za zub. Dříve, v pradávných dobách, kdy neexistovaly moderní možnosti jako BabyBox, anonymní porod, adopce, to asi jinak nešlo. Ale dnes je to nehorázný čin, který by měl mít náležící trest.

3. otázka: Potkáš těhotnou ženu s cigaretou v ruce. Jaký máš na ni názor? 

Debrisa: Tohle je zrovna otázka, které jsem se trošku bála, ale zkusím to říct prostě tak, jak to vidím já. Vlastně jsem taky kuřačka a samozřejmě jsem s kouřením přestala, když jsem se dozvěděla, že jsem v jiném stavu. Bohužel, ten první měsíc jsem to nevěděla. No, a když jsem se to konečně dozvěděla, tak mě jakákoliv chuť na cigaretu opustila. Ono ani prostě nejde kouřit, když víte, že v sobě máte miminko, zvlášť teda v pozdější fázi těhotenství, když už cítíte nějaké ty pohyby. Na druhou stranu, pokud je žena opravdu silná kuřačka (20+ cigaret denně), tak chápu, že není jednoduché přestat. Měla by to alespoň omezit. Myslím si, že kdyby taková žena přestala kouřit ze dne na den, tak by se mola dostat do stresu a ten stres by se třeba mohl negativně přenést na miminko. Nechci tady nikoho obhajovat, ale podle mě fakt, že si zapálí za den třeba tři, je daleko menší zlo, než kdyby byla být nerudná a nervózní.

Já: Mám dědy, který je závislý na kouření. Kouří od třinácti let a cigaret za den vykouřil opravdu hodně. Bylo to rozhodně více, jako jedna krabička… Potom onemocněl, a když jsem viděla, co s kouření s člověkem může udělat, řekla jsem si, že si od toho budu držet odstup. Myslím, že si budu držet odstup od toho každodenního krabičkového kouření. Taky jsem viděla, co s ním dělalo, když musel být ze zdravotních důvodů bez cigarety. Řeknu vám, že byl nervózní jako sáňky v létě. Neustále. Na jeho psychiku to mělo záporný a velký vliv. Takže jsem toho názoru, že každá matka by měla vědět, co je pro ni a pro její dítě nejlepší. Je to její rozhodnutí. Ale jsem zásadně proti tomu, aby se matka nesnažila něco alespoň měnit k lepšímu. 

4. otázka: Co je lepší a proč? Když se dítě narodí v zimě nebo v létě? 

Debrisa: Každé roční období má, podle mě, svoje pro a proti. Abych byla upřímná, tak si myslím, že je to vlastně jedno, jestli se narodí mimčo v létě nebo v zimě. Je tomu třeba jenom přizpůsobit výbavičku. My třeba čekáme listopadové miminko a je dost pravděpodobné, že v listopadu bude první sníh, takže různé teplejší bodyčka a čepičky jsou v naší výbavičce úplně normální. Samozřejmostí je i zimní kombinézka a fusak do kočárku. Letní miminko možná fusak nepotřebuje, ale na druhé straně si myslím, že zase není na škodu miminko před vycházkou namazat opalovacím krémem a nasadit mu na hlavu nějakou lehčí čepičku. Takže ve výsledku si myslím, že je to vlastně úplně jedno, kdy se Vám mimčo narodí, protože tak jako tak Vás to zrujnuje. (Poslední věta byl vtip! :-D )

Já: Znám páry, co početí plánují tak, aby jejich děťátko mělo narozeniny v ten a v ten měsíc apod. Mně podobné plánování přijde úplně na nic, protože když se něco plánuje opravdu intenzivně, tak z toho taky nemusí nic sejít. Jeden z mých největších životních strachů je, že nebudu moct mít dítě. Nikdy nevíte. Takže mně by bylo úplně jedno, jestli budeme slavit narozeniny miminka spolu s Vánocemi nebo místo letní dovolené. Výbavička se holt bude muset podřídit :)

5. otázka: Jsi těhotná a tvůj manžel (partner) má neskutečnou chuť na sex. Jak zareaguješ

Debrisa: Pokud nejdete další den na kontrolu k lékaři a máte taky chuť, tak se milujte! Samozřejmě teď nemyslím praktiky alá padesát odstínu šedi, ale pokud máte úplně obyčejný sex, tak si myslím, že to nemůže snad nikomu uškodit. V prvních měsících mi to třeba pomáhalo zapomínat na tu nesnesitelnou bolest zad v oblasti kříže. V těch prvních třech měsících se může stát, že na to třeba nemáte chuť a rozhodně se nenechte do ničeho nutit. Když prostě řeknete ne, tak ne! Přes to nejede vlak. Avšak existují jiné praktiky, jak uspokojit svého náruživého partnera, tak proč třeba nezkusit něco jiného? Později druhý trimestr je v mnoha knihách označen jako ideální čas pro milování, takže se v jeho průběhu milujte, milujte a…. počkat….. milujte! Maličký problém může nastat později, až budete mít trošku větší bříško, ale zase radím experimentovat! Jo, ale že by zrovna u nás doma byl problém s odmítáním sexu, to se říct nedá :D

Já: Kdysi jsem četla články a diskuze o sexu v těhotenství, názory jiných zkušených žen a musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Podle mého názoru musí mít sex v těhotenství zase jiný rozměr, než ten „běžný“ s partnerem. Taky si myslím, že to ženě může v mnoha případech pomoci, od bolestí a podobně. Vždyť je to tak i v normálním „netěhotném“ životě. Častokrát mi sex pomohl se zbavit bolesti hlavy, únavy… Takže výmluva „miláčku, dneska ne, bolí mě hlava“ není vůbec adekvátní! Sexu v těhotenství bych se nebránila, ale také bych se do něj nenutila. Takže jako v běžném životě.

6. otázka: Jaký máš názor na kojení na veřejnosti? Bráníš se tomu?

Debrisa: Myslím si, že kojení na veřejnosti zas takový problém není. Když má mimčo hlad, tak ho prostě nakrmím. Když člověk zadá do google vyhledávače slovo „kozy“, tak mu vyjede spousta odkazů na různé porno stránky nebo fotky s názornou ukázkou. Věřte, že ta ukázka nebudou zrovna obrázky farem. Raději, než bych nechala miminko plakat hladem, tak vypustím kozeny ven a nakrmím ho, navíc jde přes sebe přehodit plenku, takže jde vidět minimum. Samozřejmě existuje pár uchyláků, kteří se budou dívat, ale dnešní společnost je tak přežrána nahotou, že si myslím, že přítomnost kojící matky na lavičce v parku není nic pohoršujícího nebo špatného. Jo, kdyby miminko dostalo hlad v parku v zimě, tak nevím, nevím, jak by to bylo s tím kojením…

Já: Kojení na veřejnosti mi přijde naprosto přirozené a nepovažuji to za nic pohoršujícího. Podle mě v laktačním období ženy slovo „prsa“ nabírá úplně jiný význam. Z části těla přitahující vašeho partnera se mění v zdroj (v začátcích jediný) živin vašeho deťátka. Tudíž se na prsa kojících matek musíme tak dívat. Pokud to není matce nepříjemné, je to čistě její rozhodnutí a kdo to bere jako pohoršování, žije asi několik století před námi. 

7. otázka: Manžel (partner) nebude chtít být u porodu. Jak to vezmeš? 

Debrisa: Kdyby můj manžel nechtěl být u porodu, tak bych byla šťastná. Tak jak se některým tatínkům k porodu moc nechce, tak u nás doma je to přesně naopak. Naprosto přesně ví, že chce být semnou po celou dobu, ale na druhé straně respektuji jeho rozhodnutí. Nebudu předstírat, že bych třeba na sále byla raději sama a odeřvala bych si to bez svědků, ale třeba budu později ráda, že ho tam mám. Každopádně, bych tatínky bezpodmínečně nenutila k účasti. Pokud se na to necítí, tak bych ho vysloveně nenutila. Myslím, že dneska už jde k porodu vzít i maminku nebo blízkou kamarádku, takže kdyby se taťka bloknul a nechtěl jít, ale vy byste tam chtěli někoho mít, tak bych se zkusila zeptat právě jiného blízkého. Však taťka si užije i později.

Já: Upřímně, strašně moc si přeji, aby přítel byl u porodu. Předpokládám, že porod je souhrn bolesti, vzteku a bůhví čeho dalšího, ale také to považuji za něco výjimečného. Zrození nového člověka, první nádech deťátka, spoustu dalších (dojemných?) emocí. A myslím, že tohle by měli vidět oba rodiče, spolu, v ruce v rukou. Ale pokud by přítel vysloveně nechtěl, měl by strach, že by to nezvládl, nevidím důvod, proč ho do toho nutit. Na druhou stranu, nechci v tom být sama a moc bych chtěla, aby tam byl se mnou.

8. otázka: Co považuješ jako největší utrpení a naopak největší radost pro dítě?

Debrisa: Dítě musí být šťastné a musí cítit Vaší lásku. Podle mě, je právě láska a péče to nejkrásnější, co můžete dítěti dát. Není na světě nic horšího, než rodiče, kteří nemají svého potomka rádi. V takovém případě zůstává otázkou, proč si jej vůbec dělali. Ono to není ani o penězích. Dítě může mít tisíce hraček, ale když se nebude cítit milované, tak je to v háji. Důležité je udělat si na něj čas a ukázat mu, že ho máte rádi. Udělá něco dobře, tak ho pohladím, pochválím a popusinkuji. Když něco provede, tak ho nezmlátit, nekřičím, věřím, že všechno se dá řešit v klidu a uznávám politiku „něco za něco“. Abych to tak nějak solidně uzavřela, tak tam kde chybí láska a teplo rodinného krbu, tam nemůžou žít šťastné děti.

Já: V dnešní době hmotných statků si někdo může říct, že utrpení je, když dítě nemá svůj vlastní pokojíček (mimochodem, ten já jsem neměla do mých sedmi let),… Podle mě utrpení dítěte spočívá v tom, že necítí lásku svých rodičů. Že jej rodiče nepodporují a snaží se z něho mít robota, který poslechne na povel. Protože se naši rozvedli a vidím, co to s rodinou a zejména s mým mladším bráchem udělalo. Taťka od nás odešel v době, kdy si myslím, že by ho bratr nejvíce potřeboval. Proto usuzuji, že jedno z největších utrpení je rozvod. Radost jako taková by měla spočívat v maličkostech. Kdybyste viděli, jak můj nejmladší bráška dováděl, když jsem mu dělala bubliny bublifukem. To bylo radosti! Takže si myslím, že pokud budeme učit dítě se radovat z maličkostí, bude šťastné.

Při tomto projektu jsem byla překvapená, že naše názory se víceméně shodovaly. Jsem strašně ráda, že jsem mohla něco takového spolu s Debrisou vytvořit. Tímto jí popřeji hodně štěstí do života maminky, zdraví a samé hezké chvíle s rodinkou. Děkuji ☺

A co na projekt říkáte vy? Máte názory jako my, nebo se ty vaše od našich liší? Máte něco k tématu? Napište to!