čtvrtek 29. října 2015

Náboženství jako zbraň

Moji milí, zdravím vás.

Mám strašnou chuť psát a právě proto si teď čtete tyto řádky. Mám takový zvláštní pocit, kterému potřebuji dát podobu písmen a podělit se o to s vámi. Opět a zas je to jedno z kontroverzních témat, na které možná budeme mít dost odlišný názor. Včera jsem navštívila babičku v rodné vsi, dlouho jsme se neviděly. Vše bylo takové... Ne obyčejné, ale vše probíhalo jako vždy. Jako vždy to mělo své kouzlo... Ale přece jen se našlo něco, co bylo naprosto odlišné od těch předešlých návštěv. Blíží se Památka zesnulých, a proto jsme se vydaly na hřbitov zapálit svíčky a pozdravit ty, co tu s námi již nejsou. Poté jsme šli na mši do místní kapličky. A to je právě to, co mě navedlo na dnešní článek. Náboženství.

Jako malá jsem vyrůstala v uvedené vesnici, kde jsem později, až když jsme tam nebydleli, trávila často víkendy včetně nedělních rán. Ta patřila mším. Chodila jsem do kostela vždy ráda, ale to asi z toho důvodu, že jsem ještě moc nechápala podstatu náboženství jako takového. Babička se taky stará o kapli, vždy do ní chodí dříve nachystat vše potřebné a potom tam zase zůstává déle, aby vrátila vše do pořádku. Krom toho ji taky chodí pravidelně uklízet, a tak jsem několikrát měla tu možnost být u toho s ní. Brala jsem to tak, že tam půjdu, poslechnu si nějaké hezké povídání pana faráře, sem tam si zazpívám nějakou "písničku" a podívám se na svaté obrázky v kancionály. Ach, ty myšlenky dítěte.

Jak letěl čas a já jsem postupně začala chápat a rozumět tomu, co to náboženství je, začala jsem strašně pochybovat. Víra jako taková je výborná možnost, jak upevnit své místo na světě a jednodušeji tak dosáhnout toho, co chceme. Také je to jasné světlo uprostřed tunelu. Je tu jedno velké ALE. Nesnáším, doslova mi to trhá žíly, když se z náboženství stane zbraň, kterou lidé používají proti sobě. Když se nad tím zamyslíte, tak vlastně ta nejhlubší podstata všech náboženství je stejná, jen je jiná jejich prezentace, myšlení a vše kolem. Jinak jde vlastně o to, aby lidé měli určitý řád. A je mi strašně líto, že se něčeho tak přínosného pro člověka, jako je víra, zneužívá.

Podívejme se trošku do historie. Velké množstvích konfliktů bylo způsobeno právě kvůli náboženství. Vyhlašovaly se války ve jménu Boha, pálily se knihy, lidé, spravedlnost? Lidé byli nuceni k víře, cesta hledání svého nitra byla zatarasená. A na tohle mám zapomenout a vyznávat určité náboženství? Když nemluvíme o Křesťanství, podívejme se na dnešní Islám. Upřímně, mám strach toto téma rozebírat, nikdy nevím, kdo si to čte...
Víte, proč mají ministranti tak uhlazené vlasy za uši? To je od toho, jak je farář hladí a říká: "Ale nikomu to neříkej!"  - Zdeněk Izer
 
Křižácké výpravy
A právě kvůli uvedeným a mnoha dalším důvodům se nehlásím k žádnému náboženství a tak nějak věřím v něco, možná v život jako takový, osud a něčemu "mezi nebem a zemí." Mrzí mě, že víru mnoho lidí vidí jako povinnost a plynutí s davem, a nevidí ten smysl, který v ní doopravdy je. Rozebrání pojmů jako je fanatismus, korupce, peníze a majetek by bylo na samostatné články, proto se jim raději vyhnu. Ale všichni víme, že církev není tak čistá a nedotčená, jak by měla být. Uvažujme teď církev jako instituci, nikoliv jako skupinu lidí. Otázkou je, kdo je ochoten tento fakt přijmout a uznat za pravdivý, nebo kdo bude raději lhát především sám sobě a okolí.

Mimochodem, i když jsem v kostele nebyla už pěknou řádku let, včera jako by se vzpomínkami oživlo to vědomí o tom, co se bude dít, jaké slovo bude následovat v dané modlitbě a co za pohyb právě farář udělá. Je sice hezké, že se ve mně probudilo jaké si vědění, ale tím to končí dříve, než to začalo...

Moc mě zajímá váš názor... Čemu nebo komu věříte? Co za víru vás posunuje v životě dál? Co si myslíte o náboženství jako takovém? Máte cokoliv k tématu? Napište to! Těším se na vaše reakce...


Nový svět Baauu

Moji milí, zdravím vás.

Jsem ráda, že mám tu čest vás přivítat v novém světě Baauu. O tomto kroku jsem přemýšlela už delší dobu, a tak nějak jsem vycítila, že je hlavní čas na změnu. Pár lidí se mi zmínilo, že starší blog byl méně přehledný, že se v něm někdo třeba nevyzná anebo jim připadne složité přidávání komentářů. Tyhle a ještě několik dalších důvodů mě dovedly k tomu, abych přešla na jinou doménu.
www.baauu.blogspot.com
Vy bystří jste si už možná všimli toho, že v názvu se změnil počet písmen, zkrátka je smazané jedno "u." Je to proto, že doména s původním názvem nebyla možná. (Na Instagramu mi už změnit nejde, tak se nelekněte, není to žádné nedorozumění,!)

Další a zásadní změnou je zadávání komentářů, které se píší prostřednictvím účtu Google+, což by pro nás všechny mělo být jednodušší a pohodlnější. Už teď se těším na vaše komentář! Nemenší změnou je také kompletně nový vzhled blogu, jiné uspořádání a styl. Myslím, že tohle ještě není finální verze a budu stále pracovat na vylepšení, proto vás prosím, kdybyste měli jakékoli připomínky, napište to.

Můžete se těšit na pár zajímavých prací a dále i na jednu neobvyklou akci, kterou vám zavčas sdělím. Věřím, že tento krok povede k lepšímu a společně si budeme užívat nového světa. Svět Baauu je sice trošku jiný, ale nezapomeňte, že myšlenka je stále stejná... A jak se vám nový svět líbí?
"Moje poznatky, vaše poznatky, naše inspirace!"
Hezké čtení,
Baauu 



středa 28. října 2015

Omezená svoboda ve svobodné zemi

Moji milí, zdravím vás. Dnes vám chci říct moji zkušenost s lidmi, kteří se na ostatní dívají skrze prsty a to jen kvůli tomu, co mají na sobě. Je dost smutné, že ještě v dnešní době existuje hromada lidí, kteří se stále udivují tomu, že ostatní lidé jsou prostě jiní, než oni.
Squelch Malicious Gossip Step 3

Před dvěma dny jsem si tak řekla, že bych si mohla koupit pončo. Tak nějak se mi zalíbilo a je to pro mě mnohem více, než jen kus látky. Rozhodla jsem se tedy po týdnu v nemoci vyrazit do města a nějaké si přivlastnit. Po dlouhém hledání v malých, poněkud alternativních, obchůdcích jsem ho našla. Získalo si mě hned při prvním pohledu, a tak se okamžitě stalo mým. Měla jsem tak moc velkou chuť si ho na sebe obléct, že jsem tak učinila. Taky se to hodilo, venku se pomalu kabonilo, zima byla stále větší...

Pončo"Oděv, který byl původně navržený tak, aby udržoval tělesnou teplotu i v chladném počasí. Nosili jej původní obyvatelé Jižní Ameriky a dodnes je tento kousek oblečení vnímán jako typický prvek historie těchto obyvatel."
Měla jsem strašně velkou radost a tak nějak jsem cítila, že tenhle kousek oblečení mi prostě chyběl. Vystihuje nějaký kousek mě, můj názor. Procházela jsem městem a užívala si vanoucí látku na mém těle. Až do té doby, dokud jsem si začala všímat pohledů lidí. Měla jsem pocit, jakoby pončo nikdy neviděli a pokud ano, tak asi jen na ramínku v šatníku. Čím více se snažili být nenápadní, tím více to šlo na nich vidět. Otáčeli se za mnou, dokonce jsem chytla jednu paní, jak na mě ukazuje své kamarádce na drby. Ne, že by mě to nějak rozhodilo, v tomhle směru  je mi opravdu jedno, co si o mně kdo říká a myslí. Jen mě to dost zamrzelo, že ještě dnes se najdou tací, kteří se nepříjemně pozastaví na tom, co má kdo na sobě.
Jsem si totiž vědoma toho, že je strašně moc lidí, i v mém okolí, kteří by se chtěli třeba nějak odvážněji obléct, dívky, které by své rty chtěly ozdobit výraznou rtěnkou,... Ale ne každý má povahu takovou, že umí vystát negativní reakce lidí kolem a tak se raději omezují a utlačují. Je to dost velká škola a taky poměrně paradox, když žijeme ve svobodné zemi. Ono to totiž vypadá, že člověk se může cítit stoprocentně svobodný jedině doma, možná ani tam ne.
Když je někdo prostě skvělý, zakompexovaní lidé ho neumí ignorovat...


Tímto bych vás všechny chtěla vyzvat k jedné jediné věci - kašlete na to, co si o vaše oblečení a vkusu lidé říkají, jestli se to vašemu okolí líbí nebo ne. Oblečení je přece mnohem více, než kus látky. Je to prostředek k vyjádření vašich pocitů a nálady, názorů. Buďte sví. Nenechte se omezovat někým tak primitivním, jako jsou závistiví lidé, drbny a nevychovanci, co si na vás ukazují anebo na vás míří nepříjemné pohledy. Na takové lidi se příště jen usmějte a jděte dál. Važte si toho, že každý jsme originál a každý má své "já." Máte něco k tématu? Stalo se vám něco podobného? Napište to, těším se na vaše názory!

Řekla jsem stop!

Zdravím vás, moji milí. Právě si čtete článek, který jsem vůbec nechtěla psát. Poněkud zvláštní, že? A ještě k tomu je to na téma, o kterém jsem se vyjadřovala vždy negativně... Víte, něco se ve mně začalo dít. Něco ve mně mi prostě řeklo "Stop!" a teď začínám žít tak trošku jiný život... Ve zkratce vám chci sdělit, proč to dělám a vlastně co dělám. A taky vám dodat trošku motivace, která některým může pomoci. 
Byla jsem a jsem příznivcem dívek "krev a mlíko." Stojím si za tím, že žena má mít své přednosti, které má avšak každé odlišné. Některá má krásné dlouhé nohy, některá přitažlivý bujný dekolt. Ale shodneme se snad všechny nad tím, že povislé bříško nepatří do partií, na které bychom měly být pyšné. Nevím, co přesně to způsobilo, ale najednou mi začalo být nepříjemné, když mi přítel šáhl na bříško. Najednou jsem se čím dál častěji začala prohlížet v zrcadle, najednou jsem se (dokonce...) začala porovnávat s ostatními. Najednou jsem se přestala cítit být přitažlivá a hezká... Takže mi nezbývá nic jiného, než to změnit.

Okamžitě jsem se rozhodla začít od základu. Je mi trošku líto, že už se s přítelem nepodílím na večerních nákupech v obchodě se slovy "Jdeme pro něco dobrýho na večer," ale to je to nejmenší, co musím obětovat. Názor na "fitness éru" zůstává pořád stejný, tedy na ty, kteří cvičí proto, že je to in. Já vám seru na nějaké fotky na Instagramu z běáhání, na diety a na proteiny. Já chci jen začít žít zdravě.
Je to pro mě celkem dost radikální změna, protože jsem nikdy neměla ke sportu nějak blízko. Důvodem byly časté úrazy, následná operace kolene a nynější onemocnění kolene, které mě dost omezuje co se týká pohybu. I když je to pro mě a mé koleno bolestivá záležitost, včera jsem se rozhodla poprvé běhat. Nevím, zda-li to pujde, pokud ne, tak zůstanu alespoň při rychlochůzi. Denně cvičím a jím pravidelně, už 3 dny jsem neměla rohlík (což je pro mě rekord, protože čerstvý rohlík byl na mém denním jídelníčku!). Prostě se chci cítit lépe a zase se líbit sama sobě.

A řeknu vám, že se ani nevážím, ani neměřím, ani nic. Prostě se hýbu a dobře jím, a co to se mnou udělá nebo neudělá, podá čas. Tímto bych vám chtěla říct, že není důležité, jak vypadáte, ale jak se cítíte. A pokud se necítíte dobře, není nic jednoduššího, než říct STOP! Proč to odkládat, proč čekat, jestli "se z toho náhodou nevytáhnete." Prostě začněte. Kašlete na to, co si o vás kdo myslí, nejdůležitější je vaše vnímání vás samotných...


Možná, že teď schytám trošku kritiky za to, že chci hubnout "nekontrolovaně," že si nehlídám váhu a že si nenechám plánovat jídelníček od poradce. Ale tohle je mi totálně jedno. Chci se cítít dobře, nic míň, nic víc. Upřímně, nikdy bych neřekla, že se tohle stane a že k tomu ještě napíšu článek. Člověk míní, osud mění. Mějte se rádi a važte si toho, co máte. Pokud vám něco chybí, udělejte něco pro to, abyste to získali. Buďte sví. Chcete něco dodat? Napište to!

Plníme si sny aneb výlet do Milana

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. 
Kdo neví, poslední tři dny jsem byla spolu s přítelem na cestě v Milaně, kde jsme jeli za jedním jediným cílem. Splnit si náš sen. Věřte nebo ne, i sny se mohou stát realitou, stačí tomu jen trochu pomoci. Po celé cestě jsem nabrala spousty inspirace a poznatků, a právě proto píši tento článek. Ještě pořád jsem z celé té "věci" nadšená a naprosto odvařená a to je pro psaní článku jedině dobře. Budu se snažit popsat vše tak, jak cítím a jak to vidím já. Držte si klobouky a pojeďte se společně se mnou podívat do italského Milana!

Ti, co mě sledují na FB stránce asi ví, že do Milana jsme se nejeli flákat, ale jeli jsme tam z plného srdce fandit. Fotbalový zápas, který jsme navštívili, bylo největší možné derby v italské lize - jedno město, jeden stadion, dva týmy. Inter Milano a AC Milán.Derby della Madoninna. My jsme jako jedni z mála z našeho zájezdového autobusu jeli fandit vyloženě Interu, jinak větší část lidí se jela jen podívat na zápas, za zážitkem. Ale my, my jsme moc dobře věděli komu fandíme - FORZA INTER!
FC Internazionale Milano- italský fotbalový klub z Milana, který byl založen 9.3.1908. O stadion se dělí společně s týmem AC Milán - stadion Giuseppe Meazzy. V roce 2010 vyhrál dvě nejvyšší domácí soutěže a titul Ligy mistrů. 
Znak týmu FC Inter

Mám pocit, že společnost žije v jakémsi komplexu, kdy fotbal je čistě mužská záležitost. Uveďme si věci na pravou míru - fotbal mě doprovází od malička, taťka trénoval družstvo u nás v městečku, sem tam jsem se s ním šla podívat na trénink a jednou, když jeli na soustředění do Německa, tak mě vzal s sebou - měla jsem možnost vidět Allianz arénu v Mnichově. Potom jsem poznala přítele, fotbal rád hraje, ale taky ho rád sleduje. A řekněme si to upřímně, sledovat zápas s přítelem je taková příjemná partnerská povinnost. Víte, ráda ho podpořím v tom, co ho baví a co má rád, protože vím, že on to má stejně a taky mě podpoří. Nějak se z "jeho favorita" stal "náš favorit," Inter mi přirostl k srdci a stala jsem se fanouškem i já, letos už mám druhé členství v oficiálním fanklubu FC Inter... 
Baauuu
Vůbec nám nevadí, že Inter většinou není v televizi. Vždy si poradíme a sledujeme online
Vyjížděli jsme z Prahy a před samotnou cestou jsme ještě čas využili k prohlídce pražského centra. I když jsem tam byla už potřetí, pořád mě to město fascinuje. To město v sobě něco prostě má. Na večerním náměstí se z jedné strany ozýval zvuk kytary a zpěv zpěváků, z druhé strany sálalo teplo z ohně, který plivali dva muži. Užívala jsem si to. Zkrátka mi to město dalo moc hezký pocit a rozplývala jsem se nad tím. Potom jsme ale trošičku bloudili při hledání místa, kde jsme měli odjezd. Podařilo se a už jsme seděli v autobuse.
Jeli jsme přes noc a protože jsme byli moc unavení, tak jsme spali, i když to nebylo vůbec pohodlné. Divila jsem se, jak je jednoduché přejet hranice v této době, kdy jsou uprchlíci jedním velkým problémem. Kdyby mi nepřicházely vítací zprávy od operátora v cizí zemi, ani bych nevěděla, že jsme jinde... 
Takhle nás vítalo Švýcarsko...
Ještě před Itálií jsme udělali malou přestávku ve Švýcarském městě Lugano, které se pyšní svým obrovským čistým a nádherným jezerem. Švýcarsko žije úplně jiný život, podle mě je to tím, že tam nestoupla noha bolševika. Zdvořilí a slušní lidé, drahé obchody, nádherné stavby, majetná auta a ... dokonalost. Ranní opar nad horami a jezerem mě prostě okouzlil. A upřímně, po desetihodinové cestě se procházka opravdu šikla! 
Fotek noh mám nespočet. Ani u jezera jsem se o ni nenechala připravit ♥

Z Lugana do Milana je to ani ne dvě hodiny cesty. Už u hranic šla vidět italská flegmatická povaha - vjíždělo se do bran, kde se platil dálniční poplatek... Normálně by bylo tolik řad, kolik je bran... Ale tady bylo pár hlavních řad, do kterých se ze všech stran snažila dostat jiná auta... Žádný systém, nic. Ach, ti Italové.

A je to tady. Přijíždíme ke stadionu. Rozbrečela jsem se. Všechno ze mě odpadlo, že jsme zvládli cestu, konečně mi došlo, že si plníme svůj sen... Že už nemůžeme couvnout, prostě stojíme před stadionem a večer jdeme na zápas. Byly to slzy štěstí a dojetí, vděku. 

Ještě před zápasem jsme měli individuální prohlídku města. Město jako takové je moc krásné, sálá z něho dotek historie. Jen je škoda, že Italové jsou prostě bordeláři. Ale v centru to ještě není tak hrozné, jako na okrajových čtvrtích. Také není radno si zahrávat s pouličními prodavači,"novodobí mafiáni?" Začalo pršet, někde levně koupili deštníky a prodávali je za nehorázné ceny. Bylo největší derby, za vysoké ceny prodávali šály obou týmů. Prostě vydělávali nad tím, co se ve městě dělo. Nápad je to hodně vyčůraný, ale není radno si s nimi zahrávat...
Taky jsme si dali pravou italskou pizzu. Ano, byl by to hřích být v Itálii a nedát si pizzu. Upřímně, dali jsme si tu nelevnější, protože ceny tam jsou nehorázně vysoké. Ale vůbec nám to nevadilo, byla totiž výborná a ještě jsme ji jedli v restauraci přímo na náměstí před katedrálou. Jako v pohádce...

Focení s holuby před katedrálou Duomo di Milano :)
Přišel večer a s ním zápas. Na stadion jsme šli už hodinu a půl před začátkem, chtěli jsme vidět rozcvičku a postupnou přípravu. Naštěstí jsme seděli hned vedle sektoru oficiálního a největšího fanklubu, takže jsme byli tam, kam vážně patříme. Italští fanoušci jsou prostě fanatici (v dobrém slovasmyslu!). Žijí fotbalem a my jsme měli tu čest a před námi v řadě seděli nejvzornější italští Interisti. O nich ale až později...
Vidíte ty jiskry v očích? :3
Vidět stadion, jak se postupně zaplňuje, byl zážitek. Bylo vyprodáno, na jednom místě se sešlo přes 80 000 lidí. Tolik lidí jsem si nikdy nedovedla představit dohromady. Teď jsem byla jejich součástí. Měli jsme místo úplně v nejvyšším sektoru, a protože nemám zrak jestřába, hráče jsem nepoznala podla obličeje, ale podle čísla anebo podle chůze či siluety. Hodina a půl uběhla a zápas začal. Inter byl losován jako domácí tým, proto měl větší část stadionu. Převaha byla jednoznačná a sotva si AC chtělo trošku vynadat nebo provokovat, my jsme je hned vypískali, neměli šanci!
Prvních 45 minut zápasu bylo bez gólu. Už teď jsem měla hlas absolutně vyřvaný. O poločase jsem volala s mamkou, koupili jsme si další Colu za 5€ a začala druhá polovina zápasu. Padl první a jediný gól zápasu. Náš. Radost byla neskutečná, fanoušci si sundávali trika, skákali jsme a pískali, zpívali chorály a byli jsme šťatsní. Dokonce mě obejmul italský Interista přede mnou a dal mi pusu! Radost, obrovská. Další část zápasu byla o nervy, já jsem si okousala ozdoby, co jsem měla na nehtech... Inter si vítězství udržel a vyhráli jsme!!! A my jsme byli u toho... Největší zážitek a ještě k tomu výherní, co více si přát.
CocaCola za 5€ a čekání na zápas...
Dámy a pánové, náš sen se dostává k závěru a tím i tento report. Vím, že jsem vám nesdělila vše, co jsem chtěla. To možná ani není možné, protože prostě na ten pocit, který jsem zažívala, nemám slova. Také to byl obrovský adrenalin, nervy a obavy z prohry. Jsem moc vděčná za to, že jsem tam mohla být s mým přítelem. Byl to hlavně jeho sen, už od dětství a já jsem byla u toho. Vzal mě s sebou a dal mi možnost si to užít s ním. Děkuji Ti! Forza Inter!


Kdyby vás cokoliv zajímalo ohledně výjezdu, zápasu, o nás, napište to do komentářů. Byli jste v Itálii nebo ve Švýcarsku? Máte rádi fotbal? A co myslíte, jde fotbal a holka dohromady? Máte nějaký zajímavý zážitek z cestování? Jaký jste si splnili sen? Jaký máte sen? Máte cokoliv k tématu? Napište to! Pojďme si povykládat o vašich snech...

Starší člověk, lepší člověk. Ne!

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. Poslední dny jsem byla pracovně vytížená, takže můj život se na chvíli stal jedním velkým stereotypem. Přišla jsem z práce naprosto bez šťávy, šla jsem do sprchy, která mi pomohla z toho nejhoršího a šla jsem odpočívat. V takových vedrech, kdy teplota na sluníčku přesahuje i přes 50°C, se pracuje opravdu strašně... Těmto dnům je už definitivní konec, protože...

...Protože jsem dala výpověď. Peníze mi nestojí za to, abych se škvařila na slunku a dělala tam loutku lidem, kteří jsou mentálně zaostalí a odvedené práce si neváží. K čemu jim je vzdělání, když neumí mluvit jako člověk s člověkem, ale chovají se k vám, jako byste byli jakýsi robot, co všechno vydrží. Bohužel (naštěstí?) nejsem typ člověka, co si s prominutím nechá srát na hlavu. Když se mi něco nelíbí, řeknu to a snažím se problémy řešit. Ale když pracujete pod někým, komu je chod práce a kolektivu úplně jedno, připadáte si jak bílá ovce mezi černými, nebo naopak...

A tak jsem včera naprosto, ale naprosto vyčerpaná jela z práce domů, tam jsem okamžitě sepsala výpověď a ten den mi ji vedoucí s nechutným úsměvem podepsala. Věřte nebo ne, byla jsem z toho špatná... Nikdo se mě nezastal, nikdo mě nepodržel, proto jsem byla donucena do výpovědi uvést důvod - osobní problémy. Přitom je to problém celého našeho pracovního střediska... Všem, co tam se mnou byli, to bylo naprosto jedno. To mě na tom možná mrzí nejvíc. Z práce jsem jela na kole domů absolutně bez smyslů, na přechodu mě málem srazilo auto a slyšet, že jsem kráva, jsem v tu chvíli fakt potřebovala.

Někteří lidi by si měli uvědomit, že být starším člověkem neznamená být lepším člověkem. A že vzdělání ještě zdaleka není všechno a nezaručuje to, že mentalita člověka bude odpovídat jeho titulu. Jsem zklamaná. Někomu prostě nevysvětlím, že jsou věci, na jejichž pochopení nepotřebuji vyšší věk. Že jsou prostě věci, které chápete a cítíte i ve sladkých 16ti. 
A přece jen bylo na tom dni něco krásného. Před rokem a půl jsem příteli řekla, že ho taky miluji, a tak spolu plujeme životem, ruku v ruce, a stále se milujeme 

A tak se z hodně nepříjemného dne stal jeden z těch hezčích... 


Co to znamená pro vás? Už zase budu mít větší chuť a čas psát! Brzo se můžete těšit na další dotazník, ještě ne neznámé téma... Napadá něco vás, je téma, o kterém byste chtěli dotazník? Tak mi dejte vědět! :)

Psaní má jediný význam. Hluboký

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. Prožívám poklidné samotné odpoledne před náročným víkendem a něco vevnitř mi řeklo, že by bylo dobré si přečíst to, co jsem napsala už dříve. Když píšu dříve, myslím tím dobu, kdy nebyla žádná Baauuu, kdy nebyl žádný blog, kdy jsem nebyla šťastná. Myslím tím dobu, která pro mě byla těžkou cestou a kterou mám (naštěstí) za sebou. Znovu si uvědomuji, jak moc je pro mě psaní důležité.

Potřebu psát chápe strašně málo lidí v mém okolí. Nebo spíše takhle... Nevidí v tom hlubší význam. Psaní ale jiný význam než hluboký nemá. Alespoň pro mě. Je to zvláštní pocit, číst si něco, co jsem napsala před dlouhou dobou. Umíme zachovat vzpomínky na fotkách, ve videích, v obrázcích. Díky psaní si zachovávám i nějaký cit, citovou vzpomínku. Vždycky, když si čtu staré texty, začnu se cítit asi tak podobně, jak jsem se cítila v momentu při jejich psaní. Je to strašně zvláštní a nesmírně moc něčemu děkuju, že mám tuhle schopnost.
"I wanted write and I wrote"
Jednou jsem se cítila tak strašně mizerně, že jsem se rozhodla napsat jakýsi dopis na rozloučenou. Ano, opravdu jsem to udělala. Dostala jsem se do stavu deprese a rekapitulace tehdy necelých 15 let života. Moje tělo sedělo před počítačem, ale můj mozek byl někde daleko v minulosti a vzpomínal, děkoval a vyčítal. Teď, když si ten dopis čtu, naskakuje mi husí kůže, a to vážně...

A jsem strašně ráda, že jsem si našla jakousi cestu, jak se v psaní rozvíjet, jak dávat najevo svoje názory a myšlenky, jak se spojit s okolním světem i jinak, než osobně. I když můj blog nepatří mezi ty "prvoligové," já ho s oblibou nazývám "amatérsky amatérský," nějakým způsobem mě naplňuje. Moc mě těší to, že lidé v mém okolí na něho reagují, většinou pozitivně. Dělám to pro sebe. A taky pro ty, co je to zkrátka číst baví. Ani nevíte, jak moc mě hřeje, když se dozvím, že díky mému článku o tom, že se nemáme stydět, se lidé (alespoň na chvíli) přestali za své zlozvyky stydět. Jak moc mě těší, že jsem vás dovedla na nové myšlenky a poznatky. Dělám to pro vás...


Vidíte ve psaní hlubší význam? Chápete to? Přemýšleli jste někdy o své minulosti? Napište to!

"Každý má jinou hodnotu" - říká budoucí právník

Zdravím vás moji milí, opět a zas. Dnešní odpoledne se netěším na nic jiného, než na napsání tohoto "článku," tedy vylití všech slov a myšlenek, které se ve mně skrývají. Musím vám říci, že jsem po dnešku opravdu zmatená. A hned vám vysvětlím proč.
 

Určitě již všichni za sebou máte nějaké ty hodiny občanské nauky, ZSV a podobných předmětů. Když pomineme školu, tak si jistě všímáte kolem sebe, že společnost a právní úkony mají fungovat na tom, že si máme být všichni rovni. Ano, nikdy tomu tak nebude doslova, vždycky budou lidé, kteří se budou povyšovat nad ostatní, považovat se za někoho jiného, lepšího. Jedním z nich (dle nejen mého dojmu) je mladý muž studující na právníka, který nám dnes v hodinách ZSV měl přednášet na téma "exekuce." 
¨
Nenapadlo mě, že po tom, co nám budoucí právník ukáže tento↑ obrázek symbolizující Justicii, která znázorňuje rovnost před soudem, objektivní pravdu, si bude jistý mladík tak trošku protiřečit. Víte, dostali jsme se k tématu, jak se řeší případy, kde se jedná o nezletilé děti anebo o domácí násilí. Mladík nám položil otázku: "Může exekutor odebrat dítě?" Po chvilce ticha jsem se přihlásila a odvětila jsem, že to není možné, protože exekucí se má nahradit jakýsi dluh a dítě (celkově člověk, život) nemá vyčíslitelnou cenu. Po odpovědi budoucího právníka mi klesl brada a tak nějak jsem si začala v duchu říkat, že jestli takovcí budou právníci, tak se těšme. Mladík si prosazoval názor, že každý máme jinou hodnotu, někdo je víc, někdo je míň. ???
Také nám dával přiblblé příklady situací, jak bychom se zachovali, když bychom stáli mezi vlaky jedoucími proti sobě a mohli bychom lidi ve vlaku zachránit tak, že bychom mezi koleje přidali spojku kolejí, takže by jeden z vlaků mohl odbočit. Na té spojce by stál člověk, a když bychom tu spojku ke kolejím připojili, člověk na nich by zemřel. Chtěl po nás vysvětlit nevysvětlitelné, tedy to, jak bychom se zachovali. Já jsem se stále snažila myslet reálně a na rovinu jsem odpověděla, že než bych se stačila rozhodnout, vlaky by byly v sobě a já mezi nimi napadrť. 

Snažil se nám vysvětlit, že jednotlivec ve světě nemá své místo, že když bude jeden Žid a bude jej mučit 1000 hovad  nacistů, tak pro toho Žida by to mělo být dobrovolné mučení, protože to tomu tisíci hovad  udělá radost. Ano, pane, už vás vidím, jak na sebe necháte dobrovolně házet kameny, jak jste ochotný trpět vším, co by hovadům udělalo radost. Když by se to někde odehrávalo, dejte mi prosím, budoucí právníku, vědět, ráda se podívám, jak se s chutí podvolujete tisíci hovad. 

Z přednášky jsem si neodnesla vůbec nic, maximálně nervy na drátku a chuť dotyčnému zkřivit úsměv. Myslím, že tento článek pochopí spíše ti, co dnešní extempore viděli na vlastní oči. A co z toho plyne? Chci říct, že jsem ráda, že jsem vychovaná v tom, že se lidem neubližuje. Jsem ráda za to, že mám takové morální hodnoty, jaké mám. A je mi zle z toho, že někdo jako budoucí právník si dovoluje tvrdit opak jedné základní zásady toho, jak funguje (tedy jak by mělo fungovat) české právo - princip rovnosti. Ovšem, můžeme to brát i jako jeden z možných důkazů, proč se setkáváme s nespravedlivými rozsudky, když zločince obhajují právníci oponující správným zásadám. Neděkuji vám, mladíku.


A co si o tom myslíte vy? Myslíte si, že si jsou všichni rovni? Má podle vás život vyčíslitelnou cenu? Setkali jste se někdy s nespravedlivým rozsudkem? Chcete být právníkem? Máte cokoliv k tématu? Napište to do komentářů!

Prababičko, děkuji!

Vyrůstala jsem na vesnici, kam se ráda vracím za svoji rodinou, babičkou a dědou. Jezdím si tam odpočinout, protože je to vesnička plná klidu. I když tam nejezdím obzvlášť často, cítím, že tam jsem vždy vítána a že tam nějakým způsobem patřím. Je to vesnice, která propojila osudy lidí zajímavým způsobem, ale to až někdy jindy :) 

Bydlela tu také má prababička, která už bohužel mezi námi není. Prošla si velice těžkým životem, nikdo se s ní nemazlil. V období války se starala o svou maminku a Němci ji 2x pobízeli, aby jela jako pracovní síla do Berlína. Vždy to její maminka nějak usmlouvala, ale potřetí už se tomu nijak nevyhnuli, protože jim bylo vyhrožováno vězením. A tak tu prababička musela nechat všechno své mládí, vzpomínky a příbuzné a spolu s dalšími Čechy jela do Berlína, pracovat pro nechutné Němce. 

Ona sama mi nic nevyprávěla, protože když tu byla, já jsem byla ještě malá. Zkrátka jsem z toho neměla rozum. Prý o tom nemluvila ani s ostatními, až na smrtelné posteli. A to, co stačila říct své dceři (mé babičce), se dostalo i ke mně. Babička mi vyprávěla hodně příhod, co prababička v Němceku zažila. Taky se někdy zmínila, že si psala i jakýsi deník. A ten deník mi toho řekl víc, než by měl...

Včera jsem byla na návštěvě u babičky a z ničeho nic mě tak napadlo, že bych ten deník chtěla vidět. Věděla jsem, že ho babička má a chtěla jsem ho mít v rukách i já. A tak jsem babičku požádala, aby mi ho ukázala. Byly v něm volné stránky poznamenané vráskami času, byly v něm nečitelná místa, ale byla v něm nepředstavitelná síla. Jak jsem ho držela tak jsem měla opravdu pocit, že držím poklad, ne jen nějaký deník. Sedla jsem si ke stolu a opatrně listovala stránkami. Babička seděla vedle mě a společně jsme předčítali, co kdysi dávno v lágru prababička napsala. Začala si popěvovat písničky, které její maminka v těžkých dobách složila i ty, které jen zapsala. Zřejmě je před ní její maminka zpívala často... Bylo to kouzelné. 
Miluji to tam ♥


Řeknu vám, že mi šel mráz po zádech. Z toho, co tam prababička popisuje, z toho, co si musela zažít. Ale hlavně z toho pocitu, který jsem měla. Psala jakýmsi stylem, který mi byl blíž než blízko. Používala slova, která bych použila i já. Psala za tím stejným účelem, za jakým píšu já. Potřebovala se vypsat, potřebovala něco sdělit, potřebovala si ulevit. Nemám ani slova na tu totožnost, co jsem v jejím psaní našla. A ještě jedna maličkost, psala stejně písmeno "t" jako já. Toto písmeno mám hodně identické a ona ho psala úplně stejně.

Jsem přesvědčená o tom, že dar, co mám, je tentýž, co měla ona. Říkám tomu dar ne proto, že bych chtěla dát najevo, že mám něco, co jen tak každý nemá. Říkám tomu dar, protože to dar opravdu je, je to jakási možnost přenést se do jiného světa a utéct před čímkoli, před čím je utéct nutné. Jsem na to strašně, strašně moc pyšná. Mám pocit, jako bych pochopila celou podstatu "psát." Přišla jsem na to, od kud to pramení... Nemám k tomu hmotné důkazy. Jako důkaz mám pocit a celé vědomí, což považuji za mnohem silnější. Prababičko, děkuji...


Btw. Včera jsem si znovu uvědomila, co pro mě psaní je. Omylem jsem si smazala dva mé články tvořené na základě dotazníků, možná jste je někteří stihli přečíst. Bohužel je tato akce nevratná a já je neměla nijak zálohované. Nesla jsem to opravdu špatně, měla jsem chuť si naflákat a zašít se někam, kde by mě už nikdy nikdo nenašel. Je mi to strašně líto a ještě jsem se s tím nevyrovnala. Možná vám to přijde postavené na hlavu, což by mě trošku mrzelo. Ztratila jsem kousíček sebe, kousíček něčeho, co ke mně prostě kdysi patřilo. Škoda, že je to už minulost...

"Založím si blog"

Abych pravdu řekla, tento nápad mě doprovázel od doby, kdy jsem objevila zákoutí internetu a neomezených možností, co nám internet může nabídnout. Dělala jsem si mindráky z toho, jak na to bude reagovat okolí, chtěla jsem si zachovat jakousi anonymitu, bála jsem se "vystoupit z řady." Postupem času, jak jsem rostla, tak jsem ničila i některé z mých zábran, ale některé jsem si zase vytvořila. Od malička mě všichni měli jako ukecanou holčinu, co pusu prostě nezavře. S naučením se psát přišlo i psaní jiné, to moje, kdy sděluji své myšlenky a vše, co se mi honí hlavou. Dneska mám trošku problém oslovit cizí lidi, zvednout cizí volající číslo nebo vyřizovat něco potřebné. Zato psaní a touha psát se zvyšuje... Nicméně, nedávno jsem si řekla, že už je ten správný čas a dala jsem se do "blogování" (vzhledem k těm nejvíc začátečnickým začátkům v uvozovkách).

Jsem trošku paličák, a když se mi něco nelíbí, mám potřebu to dát jakkoli najevo, říct, napsat. Co se týká mluvení, někdy mluvím dřív, než přemýšlím. Ale u psaní toho více napřemýšlím. Těžko říct, jestli to někdo zná... Ale mám chvilky, kdy se potřebuji dostat do stavu, kdy si uvědomím, co jsem komu udělala, co kdo udělal mně, co se stalo a (ne)mělo se stát. Psaní je pro mě hodně osobní záležitost a i takový rituál. Je to zkrátka dar...


V životě jsem potkala hodně lidí, ale málo, co píšou. Píšou strukturovaně, tak, aby se to lidem líbilo, tak... Jak to říct... Univerzálně. Aby to nikoho nepoškodilo, aby to mělo více ohlasů než kritiky, aby tím náhodou někoho naurazili. V něčem se s nimi shoduji, ale k tomu, proč psát, mám jiné důvody a poněkud zásadnější. Píšu pro sebe, protože mi to pomáhá, píšu, protože chci něco vyjádřit, nechci lidi masírovat ideálem doby. Píšu, svoje texty. Chci, aby si to lidi přečetli, a chci slyšet vše, co si o tom myslí. Kritiku (rozumnou...) i chválu, plusy i nedostatky. Možná proto jsem si založila i blog, abych zjistila vaše pohledy a názory. Jen jednou jsem potkala člověka, co to měl podobně, jako já. Byl to zvláštní pocit. Bylo to, jako bych našla vodu uprostřed pouště...

Na co budou vzpomínat dnešní děti?

Moji milí, zdravím vás. Dnešek je jeden z mnoha dní, kdy mám chuť psát a říct vám všechno, ale vlastně ani nevím, co přesně. Sedím na posteli, vedle mě chrochta, popíjím čaj a tak nějak si uvědomuji, že jsem strašně vděčná, že ji mám. Ale to teď není podstatné. Dopoledne jsem byla navštívit jednu akci u nás v městečku, všímala jsem si lidí, hlavně dětí. A mám pocit, že dnešním dětem prostě něco chybí…
Jako malá jsem vyrůstala na malé vsi, kde jsem si často hrála mezi zvířaty, a když to šlo, lítala jsem po venku. Někdy jsem si hrála v kurníku se slepicemi, jednou jsem do toho byla tak zapálená, že jsem si odebrala jejich vejce, udělala jim domeček v krabici od pendreků, kterou jsem vystlala toaletním papírem, a věřila jsem, že se vylíhnou malá kuřátka. Jindy jsem se šla podívat za prababičkou, jak dojí kozu, nebo jsem si s ní jen vykládala, když okopávala záhonky. Byla jsem dost velké éro, tak ji to při práci mohlo i otravovat, ale vždy jsem měla pocit, že je ráda, že jsem za ní přišla. Když prababička umřela, chodila jsem takhle otravovat spíše strýce, který bydlel přes silnici, takže když jsem nevěděla, co dělat, šla jsem si za ním povykládat. Nikdy mě nějak moc nevnímal, většinou se díval na televizi nebo luštil křížovky, ale já jsem se vždycky tak kochala jeho starým domem, ze kterého sálalo to kouzlo času. Dům zdědil po svých rodičích (tedy i rodiče mého dědečka) a je v něm zachovaná jedna místnost, ve které se zastavil čas. Peřiny tam jsou povlečené tak, jak byly zrovna před několika desítky let, když prarodiče umřeli. Staré noviny jsou položené na nočním stolku, vedle nich je nějaká „medicína,“ ale já si myslím, že je v tom pálenka, kterou v rodině každý rok pálíme. Ve skříni visí šaty po prababičce, nahoře na polici jsou staré fotky s jizvami času. Také tam leží svíčky ze svatého přijímání. Nikdy mě tam nechtěl moc pouštět, a tak jsem za ním chodila si povykládat, ale potom se to zvrhlo v takové přemlouvání.

A když jsem nemohla jít ven, vystačila jsem si sama s panenkou ♥

Moc ráda vzpomínám na své dětství, právě tady na vesnici. Když se tam čas od času vrátím, tak procházkou na mě dýchají i vzpomínky, které mám sepjaté snad se vším, co ve vesničce existuje. A to je právě to, co dnešním malým dětem chybí. Na co oni budou vzpomínat? Na to, že tady na břehu rybníka vyfotili tu selfie, která měla nejvíce liků? Co si budou psát do diáře, že dnes překonali rekord nebo postavili něco z kostiček v Minecraftu? Jsem ráda, že moje vzpomínky se pojí ještě s dobrodružstvím, v té době to pro mě bylo i něco jako adrenalin…
Jeden z mých cílů je, aby mé děti měly takové dětství a takové vzpomínky, jako já. Teda, jako my, protože přítel měl také dost pestré dětské roky :) Vím, že pokrok techniky a všeho kolem nezastavím, ale jsou věci, které mohou rodiče ovlivnit. Když jsem řekla, že jdu za tetou, byla jsem u tety. Když jsem řekla, že dojdu na oběd,  přišla jsem na oběd. Rodiče mi mohli věřit. A vlastně to celé bylo postavené na jakési důvěře mezi všemi…


A jaké jste měli dětství vy? Na co rádi vzpomínáte? Souhlasíte se mnou, nebo máte jiný názor? Napište to! Těším se na vaše reakce :)

Secret of better life

Moji milí, zdravím vás po dlouhé době. Nebudu se tady vymlouvat na to, že jsem nemocná, že mi odešel notebook a nebudu si ani si nic vymýšlet. Řeknu vám to upřímně, došla první krize nápadů. Ani ne tak krize, prostě jsem nenašla téma, na co napsat článek. To tak prostě bývá, jednou dole, jednou nahoře. Dnes vám chci přinést článek spíše k zamyšlení, k probuzení jakéhosi dobrého kousku ve vás. Je toho strašně moc, co bych vám chtěla sdělit, tak pojďme na to.

Určitě všichni cítíte, že se něco děje. Z léta přecházíme na to kouzelné období, plné barev a (snad) nádherných dnů, na podzim. Nevím, jak vám mám popsat momentální pocity a domněnky, snad jen tak, že má mysl se nechává zakrývat dekou podzimu... Podzim je údajně nejvhodnější období ke změnám, a dá se říct, že já to mohu potvrdit. Změny jsou součástí života každého člověka, avšak změna vždy neznamená krok k lepšímu. Dnes se spíše chci bavit o opaku, tedy o změnách, které vám něco dají a je na vás, zda-li si to vezmete...
Change (leaves) | October Free Wallpaper by Lynn Guinta | thinkmakeshareblog.com
Chtěla bych vám ukázat, že tajemství lepšího života nemusí sídlit někde daleko, na druhém konci světa. Že krok k lepšímu životu můžete udělat i teď a tady. Stačí jen otevřít oči a nebýt imunní k tomu, co vám vaše okolí dává. Otevřte jen svou mysl ke všemu, co vám může něco dát. Je to lehké, stačí si třeba jen vyjít na procházku do lesa, na louku. Já sbírám inspiraci i ve městě, kde mě strašně baví pozorovat lidi, samotné město, kde objevuji stále a stále nové zákoutí a tajemství...
Je strašně lehké si stěžovat na to, že se nemáte tak, jak byste chtěli. Ale je ještě lehčí to změnit. Prostě stačí chtít. Chtít změnu a chtít ji vidět. Chtít být šťatsný a chtít jít štěstí naproti. Tajemství lepšího života je radování se z maličkostí. Už jsem o tom psala článek, ale opět se nevyhnu tomu vám to sdělit. Pokud budete mít vysoké nároky a složitý recept, jak být šťastný, bude také mnohem těžší toho dosáhnout. A kladení nereálných cílů je cestou k tomu, že budete třeba nešťastní z toho, že se vám nedaří získat to, co byste si přáli. Zkuste snížit nároky a místo kabelky od Luise Vuittona, která nikdy nebude originální, si šetřete na kabelku, která bude vystihovat vás a vaši osobnost, bude pro vás lépe dosažitelná a udělá vám radost. Místo dovolené na Kanárech sněte o poznání naší vlasti, která má nespočet nádherných míst a zákoutí... 

Be positive.

Život je jedno velké poznání a učení. Nevědomky poznáváte pořád nové věci a dozvídáte se nové informace a fakty. Nemluvím o vědomostech, mluvím o praktických nových věcech, o zkušenostech a radách, které vám usnadní žití teď nebo v budoucnu. Takové rady vás nemusí ani nic stát. Vykašlete se na trendy a na to, co je in. Rady vašich matek a babiček mají nevyčíslitelnou váhu a je třeba si to uvědomit. Musím se přiznat, že já jsem celkem paličák a někdy dělám, jakože neslyším, když se mi mamka snaží pomoct. Ale v některých případech mi nezbývá nic jiného, než uznat, že měla pravdu. Ano, jsem tvrdohlavá...


Pořád ve mně zůstalo moc myšlenek, kterým ale, bohužel, neumím dát podobu písmen. Tak nějak věřím, že jste pochopili, co jsem vám tady tímto chtěla sdělit. Užívejte si začínajícího podzimu a využijte krásného počasí ke krásné procházce. Otevřte svou mysl a nechte ji čerpat inspiraci. Pokud se vydáte do přírody nebo nasbíráte poznatky i někde jinde, můžete mi poslat fotku nebo napsat, moc by mě to potěšilo. V komentářích máte prostor se vyjádřit jak ke článku, tak k celému tématu a já bych byla moc ráda, kdybyste tento prostor využili pro vyjádření svých myšlenek a názoru. Můžete mi také zanechat odkaz na váš blog, kam se ráda podívám... Mějte se rádi.

Názor na českou sféru blogů

Zdravím vás, moji milí. Před chvílí jsem se vrátila z "rychlochůzování," kdy jsem se definitivně rozhodla napsat tento článek. Možná, že tím někoho z vás nepotěším, zejména bloggery, jelikož se jedná poněkud o kontrovérzní téma. Dnes se chci bavit o o české sféře bloggerů. Na naši sféru mám vyhrazený názor, který vám chci představit v tomhle článku...

Obrovskou výhodou dneška je jednoduchost v založení blogu. Prakticky stačí pár kliknutí, vyplnění údajů a vymyšlení názvu. Po splnění uvedených kroků už existuje jakýsi odkaz, pod kterým vás kdokoliv kdekoliv najde. Tak máte základ, na kterém můžete stavět a budovat si svůj svět, ve kterém se fantazií meze nekladou. Podle mě by blog měl být jakýmsi odrazem autora, něco jako zrcadlo. Tímto se dostáváme ke věci, které si na blozích všímám a z které nejsem vůbec nadšená.
Jak už jsem uvedla, blog by měl být odrazem autora. Proto mě mrzí, když čtu nějaký článek, který to v sobě prostě nemá. Nevím, jak jinak to mám říct, prostě nemá šmrnc. Nemá nic, co by mě donutilo ten článek třeba číst dále. Jedná se zejména o recenze... Někdo vzal obyčejný balzám na rty, udělal mu kulatý tvar a dal mu pozdější legendární jméno "EOS," což byl absolutní boom v kosmetice, který se projevil i u bloggerek. Recenze typu "Tento blzám je boží, nádherně voní a koupila jsem ho ve slevě" mě doženou k myšlenkám, proč. Proč tohle vůbec někdo píše, když článek neřekne nic víc, co o produktu všichni veřejně vědí. To stejné u recenzí knih. "Jamie je bůh, je prostě dokonalej a už se těším na další díl." Řekne vám tento typ recenze něco o knize? Uděláte si po přečtení této recenze obrázek o knize a půjdete si ji koupit?...

Už výše jsem narazila na beauty blogy. Tohle je oblast, která je snad nejrozšířenější a která zabírá největší zlomek čtenářů a je mi z toho trošku smutno. Promiňte, ale podle mě není nic těžkého na tom koupit si pleťovou vodu, opsat její složení, nafotit ji ze všech stran a napsat pár dojmů. O to více si vážím těch bloggerek, které i něco tak obyčejného, jako je pleťová voda, dokáží popsat, dokáží vám říci jejich dojmy a zkušenosti, dokáží vám předat svou zkušenost a dají vám možnost si třeba udělat svůj vlastní názor. Ovšem, tyto opravdové beauty bloggerky tvoří maličký zlomek... 

S beauty blogy se nám prostě rozrthl pytel...
Další věc, která mě fakt štve, je jakási nedoceněnost. Pokud někdo blogy sledujete alespoň trošku podrobně, určitě jste si toho všimli. Nacházím blogy, kterých není zrovna málo, které by si zasloužily větší pozornost. Mrzí mě, když narazím na článek, ze kterého jde cítit osobitost, ze kterého na vás dýchají ty hodiny tvoření, to úsilí, které blogger musel vydat při psaní a článek je bez ohlasu. Tak se alespoň ozvu já a napíšu svůj názor, článek třeba ohodnotím a věřím, že to autorovi udělá alespoň trošku radost.

Neméně důležitou součástí blogu je pravopis. Ať chceme nebo ne, jsme Češi mluvící češtinou, ke které se váží někdy i složitá pravidla. Naprosto chápu, že někdo tato pravidla může ovládat více, někdo méně, že se někdo třeba přepíše. Vždyť jsme jen lidé. Ale když narazíte na blog, kde je hrubek více, než-li hvězd na obloze, je vám z toho trošku ouzko. To stejné velká písmena, která jsou nedělitelnou podmínkou pro správný styl psaní. Článek bez chyb nabere hned jiných, větších, rozměrů. A to nejmenší, co pro to můžeme udělat, je články po sobě kontrolovat! :) Možná, že to bude znít přehnaně, ale časté pravopisné chyby vnímám jako prznění jinak nádherného českého jazyka.


Mít blog je jednoduché, mít dobrý blog je těžší. Využijte toho, že vlastníte jeden z miliardy odkazů na internetu a naložte s tím nejlépe, jak umíte. S blogem máte neomezené možnosti a byla by škoda jich nevyužít. Kašlete na to, co u blogů vede, co čtenáři číst chtějí. Pište to, co chcete psát, čtenáře si to vždy najde. Jak už jsem naznačila, kvalita blogu se nepoznává podle počtu pravidelných čtenářů... A vy, co cítíte, že jsem o vás psala v nedobrém slova smyslu, není nic jednoduššího než to zlepšit. Než začít od znovu a zapracovat na tom, co máte. Určitě je vám jasné, že jsem nikoho nechtěla urazit. Jen vyjadřuji a obhajuji svůj názor... Ještě bych vás chtěla poprosit, nebuďte slepí a vnímejte tu rozmanitost, co vám české blogy nabízejí. Myslete na to, že pro autora je důležitá zpětná vazba. Jakákoliv. Co si myslíte vy? Jak vnímáte českou bloggerskou sféru vy? Napište to!

SEX=sprosté slovo?

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. 
Momentálně sedím u počítače a mám v hlavě strašně moc myšlenek, mám smíšené pocity a to všechno vám chci sdělit. Začnu úplně od počátku. Jsem uživatelka jednoho nejmenovaného fóra pro ženy a dívky, kde se řeší klasické ženské problémy - to víte, víc hlav víc ví. V tzv. poradně se ženy svěřují, sdělují své problémy a ostatní se k celému problému vyjadřují, navrhují, jak ho vyřešit a také uživatelku podporují. Před chvílí jsem si pročítala problémy uživatelek a jeden mě teda dostal. "Dceři je 16 a už měla sex. Mám chuť ji vyhodit z domu, žila jsem v domnění, že je panna." Ano, divte se nebo ne, o tomto bude dnešní článek...

Jak už jsem uvedla v úvodu, k napsání tohoto článku mě donutil příspěvek na diskuzním fóru. Mám takový pocit, že sex je dnes ještě stále pro některé sprosté slovo, a já se ptám...Proč? Všichni máme nevyčíslitelný dar, život, právě díky sexu. Vaše rodiče spolu museli spát, abyste tu mohli být a posléze jste si mohli číst tento článek. Jejich rodiče spolu museli spát, aby mohli mít vaše rodiče a ti aby mohli mít vás. A věřím tomu, že to nebylo vždy jen kvůli vašemu zplození.  

Podle mě je problém v tom, že naše společnost žije ještě v jakémsi komplexu. V komplexu toho, že sex je nečistá záležitost, sex je pohoršující a člověk, který ho vykonává, je prostě hříšník. Chápu, že někdo se řídí určitými náboženskými pravidly, proč ne, je to každého rozhodnutí. Tak, jako se rodiče mohou rozhodnout žít v celibátu, člověk - i MLADÝ člověk má právo se rozhodnout jít jinou cestou. Pokud vím, tak Bůh dává člověku svobodu a podle mě sex pro obyčejného smrtelníka nemá být výjimkou. 

Dále bych také sex, zejména mladých lidí, obhájila legislativou. Zákony jsou od toho, aby se jimi lidé řídili, aby dávali státu, ale i společnosti nějaký řád. Jak jistě všichni víme, u nás v ČR je sex povolený od 15 let. Z toho vyplývá, že člověk při nabití 15ti let získává zcela svobodné rozhodnutí v sexuální osvětě. Chápu, že někteří rodiče se snaží vychovávat své děti v jakémsi náboženském duchu, ale opět si musím dovolit argumentovat tím, že Bůh nám má dávat svobodu a taky přemýšlením puberťáka... Možná jste někteří zjistili, že zakázané ovoce přece jen chutná lépe.

Ovšem, že člověk den před patnáctinami ještě není schopen rozhodnutí a den po narozeninách už ano. Také to neznamená, že při nabití 15 let mají dívky roztahovat nohy každému. Komu to ještě možná nedošlo, bavím se o normálním sexu mezi milující se mužem a ženou, chlapcem a dívkou. Kapitolou samo o sobě by byl sex na jednu noc, nezodpovědný sex...


Závěr z dnešního článku je jednoznačný. Sex je naprosto přirozená věc, patřící k životu všem. Je každého rozhodnutí, jestli tento fakt bude respektovat, nebo ho bude zamítat. Podle mě je však nejlepší tento fakt spíše přivítat a sex si prostě užít. Samozřejmě bezpečně a s tím, ke komu něco cítíte. Počítám s tím, že tento článek může snést pěknou fůru kritiky, ale to mi vůbec nevadí. Já nikomu názor neberu, já obhajuji ten svůj. Obhajte i vy svůj názor na sex, na sex v šestnácti, na cokoliv kolem. Vyjádřete se, moc mě zajímají vaše názory!!!

Nebojte se módní policie, zatykač vám dát nemohou

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. 
Dlouho jsem váhala, jestli tento článek napsat a došla jsem k takovému rozhodnutí... No, vždyť to vidíte sami. Tentokrát zabloudíme do "fešn" tématu, které ale vůbec není "fešn." Podělím se s vámi o můj zážitek a názor, o věc, nad kterou jsem se nesmírně rozčílila a za kterou si budu vždycky stát. Můj vkus. Ano. Držte si klobouky (nebo jakýkoliv jiný módní doplněk) a pojďme k věci...

Byl prázdninový den, kdy jsme si zajeli do nedalekého města společně s mamkou a bráchem. Měli jsme nějaké vyřizovaní a později volný čas, tak jsme prošli pár obchodů. To víte, že když máte peníze z brigády, hned se vám do těch obchodů chodí s lepším pocitem, s pocitem "plné kapsy," a tak jsem měla v úmyslu si koupit nějaký nový kousek do mého šatníku. Často chodím do sekáčů (chcete-li, second hand), sem tam tam najdu nějaký pěkný kousek a za hodně přijatelnou cenu, tak si udělám radost. Dříve jsem nesnášela hledání něčeho, co se vám bude líbit, v hromadách podivných kusů oblečení, ale v poslední době jsem si to nějak oblíbila a přišla jsem na to, že do sekáče vstupovat pouze s kupou volného času.

Miluji černé silonky, zejména na jaře a na podzim ♥

A tak jsem společně s mamkou a bráchou navštívila několik místních sekáčů. S mamkou máme asi ten problém, že každá máme úplně odlišný vkus. Tak si zkuste představit, jak to muselo vypadat, když se dva protipóly setkaly uprostřed obchodu. V ten den jsem měla asi štěstí na kousky, vážně moc věcí se mi zalíbilo, dokonce jsem si jich i několik zkoušela. Ale připomínky mamky, že mám "babičkovský" vkus, neustálé dotazy mého bratra, zda se mi líbí tento ohavný flitrovaný top a další mně nelíbivé věci, mě donutily k tomu, že z obchodů jsem odešla s prázdnou...
Ty šaty, které na mě volaly, ať si je koupím, byly takové světle hnědé barvy, na nich byly černě vyšité vlaštovky, měly krásný límeček, délkou mi byly nad kolena... Ano, nosilo se to dřív, ale mně se to prostě líbí, a s kombinací dalších doplňků si myslím, že by mi to i slušelo... Ale ponechala jsem je tam, na ramínku, pro někoho, třeba pro nějakou babičku... 
Taky mám moc ráda košile, hlavně ty límečky ♥


Tímto se dostáváme k podstatě článku a vlastně vyjádření mého (ne)vkusu. Na základní škole pro mě oblékání bylo věcí, kterou jsem podstatě neřešila, tenisky, legíny, triko a šlo se (tak mě taky poznal i můj přítel). Ale na gymnáziu se ve mně probudila určitá kreativita osobnosti a začala jsem se zajímat o to, co mám na sobě. A došlo to k tomu, že se oblíkám podle nálady, podle toho, jak a na co se cítím. Někdy to je pohlazení elegance, někdy sportovní oblečení pro absolutně nesportovního člověka. A co se teď nosí, co je trend, co je IN? To je mi úplně u prdele. I don't care. 
Taky mi nevadí si vyjít jen tak, v pohodě, ani makeup neřešit...

Tímto bych vám, moji milí, chtěla dát najevo, že oblíkání není záležitostí okolí a jeho tlaku, je to vaše záležitost. A co že v časopisech nosí trička s jedním rukávem dole? A co že se zase vrací do módy zvony? Vaše oblečení je součástí vaší osoby, chcete tím něco vyjádřit, tak si noste, co chcete, ne, co chce vidět "módní policie." Nebo si snad myslíte, že by vám vystavili zatykač? :) 
A co vy? Také je pro vás oblečení něco víc, než kusy látky? Co nákupy v sekáčích, jste zastánci nebo odpůrci? Potrpíte si na značkách? Co máte dnes na sobě? Podělte se o to v komentářích, které mi mimochodem dělají obrovskou radost O:)

Žena s vařečkou a muž s plným žaludkem

Zdravím vás, moji milí, opět a zas u dalšího článku. Na začátek si dovolím připomenout to, že se to nám, studentům, už pomalu krátí. A víte co, mně to už ani nevadí, já se totiž do té školy celkem těším...Něco začne, něco skončí... A něco zůstane, a to je téma dnešního článku - žena s vařečkou muž s plným žaludkem. 
„Manželství je spravedlivé zařízení. Žena musí denně vařit a muž to musí denně jíst.“
- Alberto Sordi
test animated GIF  
Možná, že si o mně budete myslet, že můj názor je poněkud zastaralý, ale já můžu se 156% jistotou říct, že je pravdivý a že funguje. Muž má mít prostě plný žaludek a prázdné koule. A ženy by se taky neměly zanedbávat nějakými pokrmy z fast foodu a ani by neměly spoléhat na to, že jim na druhý den maminka něco uvaří. Postarat se o sebe a o svého protějška je jeden z "úkolů" správné ženy.


Jak už asi víte, mí rodiče se rozvedli. To mě donutilo k tomu, abych se naučila a začala dělat takové věci, které bych v plně rozjeté pubertě jinak nedělala. Jednou z nich bylo i vaření,... Nepamtuji si přesně první výtvor, který jsem kdy vytvořila, první hlavní jídlo, které jsem dala okusit i někomu jinému, než mně. Ale vždy to byl dobrý pocit vidět, že mnou uvařený chod prostě chutná. 
Na to, abyste se posunuli trošku dál ve svém vařícím umu, nepotřebujete ani žádné přípravné kurzy, ani desítky přečtených kuchařek pro amatéry. Postačí vám vaše maminky a babičky a budoucí tchýně. Opravdu. Dají vám rady, které nikde jinde nenajdete. Prozradí vám tajemství, které nepíšou v žádné z kuchařek. V neposlední řadě ve vás probudí naději, že ony taky začínaly a nemusíte se něčeho bát...

Mám pocit, že některé dnešní dívky vaření řadí do věcí, které jsou dnes tabu. Možná, že by si připadaly už starší a usedlé. Ale já nechápu proč. Možná, že jsou zvyklé na určitý standart od své maminky. Každopádně, je to škoda. Představte si tu svobodu - je jen na vás, co si uvaříte k obědu. Máte chuť na čínu s rýží? Bude číná s rýží! Je libo těstovinový salát? Bude těstovinový salát... Svoboda.

Obrovskou výhodou vlastního vaření je to, že víte jistě, co pokrm obsahuje, na jakém oleji jste smažili, jaká vejce jste použili. V jídelních zařízeních prostě není taková jistota, jako je u vás v kuchyni. Další výhodou je finanční stránka. Zkrátka vám to výjde levněji, když si uvaříte doma. A ušetřit nějakou tu korunku se hodí přece vždycky.
Rychlovka v podobě vepřových nudliček...

Muffiny pro členy skupiny Lake Malawi. Upekli jsme je s kamarádkou a předali jim je na koncertě :)

Náš předkrm na výroční večeři ♥

Tímto článkem bych vám, především dívkám, chtěla sdělit, abyste se nebály si sem tam doma něco ukuchtit. Taky si uvědomte, že nevaříte proto, abyste se mohly někomu pochlubit, abyste mohly dát fotku na Instagram... Vaříte pro sebe a pro lidi kolem vás. A chlap vždycky ocení, že po příchodu domů ho nebude vítat nejen milující žena, ale také talíř, z kterého ještě sálá teplo. Mějte se rádi, jezte rádi, vařte rádi. 


Jak to máte vy? Vaříte si sami sobě i svému protějšku? Kde jíte raději? Doma nebo v restauraci? Jaké je vaše oblíbené jídlo, oblíbená kuchyně? Co je vaším největším kuchařským fiascem? Podělte se o to s námi v komentářích! :)

Píseň osudu, píseň lásky

Zdravím vás moji milí. Venku je deštivo a já tu sedím sama, v bytě, kde vůbec nemám být, který není vůbec můj. Dostávám se k otázce...Jak jsem se sem dostala? Odpověď je ukrytá v něčem, co má každý z nás, avšak málo kdo tomu věří. Osud je jednoduchou a jedinou odpovědí, proč tu právě teď sedím. Pojďme se podívat na příběh, který považuji za velmi soukromý a intimní, na příběh, který napsal sám život, na příběh můj...náš?
„Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů."
                    -Agatha Christie
Nevím, kde začít. Chci vám říct všechno a zároveň nic. Začněme u mé rodné vesnice, kde vyrůstal můj praděda, děda, taťka... Měl těžké dětství, avšak si ho snažil užít tak, jak jen mohl. V létě hrál fotbal, v zimě hokej spolu s dalšími chlapci ve vesnici. Měl tam také pár chlapců, kteří k němu měli o něco blíž, dá se říct, že to byli dobří kamarádi. Později spolu začali chodit na zábavy, našli si dívky a postupně se jejich cesty rozpojily...

Posuňme se o 20 let později... Byl březen číslo 23 a v rodné vesnici se konal turnaj v ping-pongu, který každoročně navštěvuje i můj taťka, a tak jsem neváhala a jela se do vesnice podívat, setkat se s lidmi a odpočinout si. Po turnaji se vždy sedne, taťka vezme kytaru a zpívá se... Po strašně moc dlouhé době jsem tam viděla kamaráda taťky, jeden z těch, se kterým v dětství hrával fotbal a hokej a byl mu blíž. I já si ho pamatuji z dětství, vždyť měli dům hned nad námi přes louku. Spolu s ním se na turnaj přijela podívat i jeho nová polovička spolu se synem... Z večera si toho syn polovičky kamaráda taťky moc nepamatuje, a to já můžu potvrdit...

Den potom jsem potvrdila nějaké žádosti o přátelství na sociálních sítích, také jsem jednu žádost odeslala,naprosto nezávazně. Ta mi byla vzápětí potvrzena. Psala jsem si s tím, co na té akci byl, hodnotili jsme ji... A tak nějak nám ta chuť psát zůstala... Tentokrát se rozpojila i cesta mých rodičů, každý šel jiným a novým směrem. Odešel od nás mužský element spolu se svou novou přítelkyní a my s mamkou a bráchou jsme zůstali doma sami. Nikdy v životě jsem se necítila tak strašně osaměle, protože s mužským elemntem jsem si rozuměla právě nejvíce a byl mi právě nejblíž. Co už. 

V té době jsem měla přítele, s kterým jsem utíkala z reality domova, popovídala si... Postupem času jsem mívala pocit, že vedu spíše monolog než dialog s ním... Taťka se spolu se svou novou přítelkyní přestěhoval do města. V tom městě jsem znala maximálně cestu z nádraží do centra, jinak nic a nikoho. Vlastně, bydlela tu i rodina kamaráda taťky. Tak nějak jednou jsme se rozhodli jít se projít po městě... Chtěla jsem tak nějak utýct ze všedního života a tak mě vytáhl ven... Bylo to fajn, všechno bylo fajn. Do města jsem se později těšívala více na to, že si s někým popovídám, zasměju se, budu se mít dobře, než na to, že budu prostě s taťkem... A když jsem nebyla zrovna ve městě, povídali jsme si přes sociální síť. Ano.
Potom se taťka přestěhoval, opět a zas, a tak se moje pravidelné útěky z reality staly minulostí. Takže jsme si povídali už jenom přes sociální sítě. I přesto to mělo své kouzlo. Nějakým způsobem mě to i naplňovalo... A proto, že jsem měla přítele, to ani nijak nešlo... 

Čas šel dál a já jsem zjistila, že to takhle nejde. Nechtěla jsem patřit někomu, kdo mi prostě nerozuměl. Byli jsme odlišní a já jsem na to přicházela až postupem času. Neměla jsem pocit pochopení. Ale říkala jsem si, že to tak je v každém vztahu, že každý vztah má své mouchy. Byl leden. V rodné vesnici se konal další turnaj, který pravidelně navštěvuji, tentokrát nohejbalový. Byl tam můj taťka, byl tam nevlastní syn jeho kamaráda. Konečně jsme se po dlouhé době viděli. Bylo to jiné setkání. Odlišně od těch předešlých, silnější. Všichni mi říkali, že mě má rád, všichni. Já jsem to jen hloupě popírala, protože mi to prostě a zkrátka přišlo jako blbost... Vždyť by mi to přeci řekl.
Pohárek přetekl a já jsem to už prostě nevydržela. Vztah s přítelem se hroutil. A ten rozhodující a poslední krok jsem se rozhodla udělat já, hned po tom, co mě znovu nepochopil... Už jsem tak dál nemohla, nechtěla jsem být ve vztahu s někým, od koho nedostávám nic nazpět. A tak se to stalo, koncem ledna 2014. Syn kamaráda taťky celý den ni nevěděl, až večer... Pamatuji si ten okamžik moc dobře, jak se to dozvěděl... Jakoby to bylo včera.

Všichni, kdo mi říkali, že mě má více než rád, měli pravdu. Hned při prvním setkání po mém rozchodu mi to prostě řekl. Tím začalo období, jiné než přátelství, jiné než vztah. Něco, co nedovedu popsat. Když jsem se s bývalým přítelem rozcházela, o nějakém dalším vztahu jsem ani nepřemýšlela...
Naplňoval mě. Začali jsme se vídat víc a víc, a na vyznání lásky já jsem se prozatím jen pousmívala. Tak nějak jsem věděla, že to příjde. Věřila jsem v to. A ono to přišlo, na střeše obchodního domu poprvé zaznělo: "Já tebe taky." Bylo 7. února 2014 a já doteď nevím, kde se to ve mně vzalo... Tento den se stal tím nejdůležitějším v mém (našem?) životě.

Letos v srpnu to bude rok a půl, co jsem Davidovi na jeho vyznání odpověděla. Doufám, že se na mě za tento článek nebudeš zlobit, protože chápu, že je to spíše naše společná věc... Miluju tě.

Já jsem vám chtěla ukázat, že osud prostě je. Rodná vesnice, můj taťka a jeho kamarád, který se ("naštěstí") rozvedl a našel si svou novou manželku, která porodila syna. Rozvod mých rodičů, taťkovo odstěhování se do města. Můj vztah, který prostě neměl fungovat. Správný čas jsme byli na správném místě. Správně jsme se rozhodli. Děkuji všemu dobrému a špatnému, co se nám všem muselo stát, abychom my dva si našli cestu k sobě. Byla co cesta trnitá, plná překážek. Cesta plná tajemství a nevědění, kam vede. Teď už to víme. Vede naším společným životem. Osude, díky, už vím, proč sedím v tomhle bytě. A co vy? Máte podobný příběh, důkaz, že osud existuje? Jak byste osud definovali? Máte něco k tématu? Napište to! Podělte se o své myšlenky, názory...

The power of person

The power of  makeup  person!
Moji milí, dnes vás zdravím již podruhé. Název tohoto článku vás možná mohl zmást a řekli jste si, co taková beauty challenge dělá na mém blogu. Já jsem se rozhodla ji pojmout úplně jinak, i když výsledek (jakožto fotka) bude vypadat naprosto stejně. Ono tady vlastně nepůjde o žádný vzhled, tady půjde o něco mnohem cennějšího, a tou je naše osoba samotná...

Abyste si nemysleli, patřím mezi holky, co se rády namalují. Pokud mám na to náladu... Ale mám dny, kdy si prostě řeknu ne, a je jich sakra dost! Prostě se mi nechce, necítím se na to a je pro mě lepší být nedotčená šminkami. Zamýšlím se nad tím, kde je vlastně vina a příčina toho, že některé dívky by bez šminek nevyšly vyhodit ani smetí. Ptáte se, proč se nad tím přemýšlím? Dnes jsem vyhodnocovala dotazník na téma Psychické poruchy apod,.. a bylo mi strašně líto, kolik dívek má dilema ze svého vzhledu. Mrzí mě, že nádherné dívky, přirozeně krásné, mají stále tendenci být čím dál "hezčí." Dneska totiž fičí workout a umělé řasy, tak přece nebudou pozadu... Ať si každý se svým tělem zachází tak, jak si sám sebe váží. Ale čeho je moc, toho je příliš. Tolik dívek v mém okolí přešlo jasně danou hranici, že jsem za svůj nepevný zadek i ráda... 

Mám takový pocit, že čím víc je člověk pro společnost hezčí, tím mu roste nosánek trošku nahoru. Neříkám, že je to pravidlem. Ale kdo z lidí, které společnost vnímá jako šedé myšky, si připadají krásní? Přitom co skrývají v sobě, může být zlato třeba oproti šutrům v dokonalé postavě. 
Za všechno si můžeme my, sami. Společnost. Lidé. Když jsme spolu s kamarádkami na základní škole zorganizovali den, kdy půjdou všechny holky nenamalované a v teplácích, byla jsem až překvapená, kolik dívek tak učinilo. Je to nechutná síla davu. Je to smutné. 

Když mám zalepené, nevýrazné a malé oči, když má pleť je odkrytá všemi nedokonalostmi, když není sjednocená a mé rty nemají tvar jako po namalování rtěnkou a přítel mi řekne, že mi to sluší... Je v tom prostě síla. Když se motáte u plotny v zmačkaných hadrových šatech a v jakémsi drdolu, který vypadá jako anténa mimozemšťana a přítel vám řekne, že jste stejně nejhezčí... Když vy se cítíte dobře...


Noste si na sobě co chcete. To co je ve vás neovlivníte. A je dobře, že si nikdo nemůže říct, že "dnes si oblékne chytřejší mozek a méně citlivé srdce."Pokud lidé chtějí vidět, vidí." Stačí chtít. Vy dělejte sami sebe, jak se vám zachce, vy se svým tělem zacházejte, jak si sami sebe vážíte. Ale, prosím, neodcuzujte druhé, že jsou jiní, než vy. Že jsou třeba nenamalovaní a nemají boty od Gucciho... Protože i tak malý čin, tolerance, dokáže velké věci.

Youtube? Jako divák ano, jako součást ne!

Zdravím vás, moji milí, v tomhle dalším začínajícím letním dni. Jelikož mám za sebou náročný (pro má ramena spálený) víkend, dnešní den jsem se rozhodla, že budu odpočívat spolu s blogem... Tento článek jsem se sice rozhodla napsat impulsivně, ale o jeho tématiku se zajímám už strašně dlouho. Možná, že byste toto téma ode mě nečekali, ale ano, je to YouTube, jeho česká scéna apod. Pojďme na to!
Přátelé, co mě znají už dlouho, vědí, že ráda mám věci zdokumentované, ať už prostřednictvím fotek nebo videí. Fotky jsou samozřejmost, videa méně častá, ale neméně oblíbená. Mám potřebu sdělovat své názory a jsem ráda za lidi, kteří to mají stejně a kteří se nebojí říct, co si myslí. A YouTube považují jako nějaký prostředek, který pomáhá lidem sdělovat své názory, poznatky, zážitky. Považuji to za jeho hlavní funkci, možná, že vy to vnímáte jinak. Jen tak pro zajímavost, první video na YouTube bylo také čistě sdělovací, a to sdělování názoru a komentování slonů v Zoo.Video na server nahrál jeden z jeho zakladatelů Jawed Karim. První video na YouTube najdete zde.

Byla doba, kdy jsem přemýšlela o tom, že si založím kanál na YouTube a kdy jsem byla rozhodnutá pro to začít něco dělat. Ale zastavila mě myšlenka, že dříve, než bych se stala její součástí, bych naši scénu měla více prozkoumat. Neznamená to, abych poznala co nejvíce youtuberů, ale chtěla jsem zkrátka vysondovat jakousi atmosféru celé scény, její koloběh a trošku ji pochopit okem diváka. A na co jsem přišla?

Začala jsem číst více diskuze, vnímat názory jak youtuberů, tak i obyčejných diváků. Tak nějak jsem došla na ten názor, že kdo se nedrží trendů, má mnohem menší úspěšnost, než průpaloví tvůrci s průpalovými videi a s průpalovými názory. Prostě průpal. A to se mi nelíbí, stačí mi, když v takovém reálném světě žiji, nechci žít ještě ve virtuálním světě, který ty hodnoty má postavené stejně (možná hůře?).

Další věcí, která mě od rozhodnutí stát se součástí české sféry odradila, je závist. Nebudu a nechci jmenovat konkrétně, ale mám takový dojem i z beauty vlogerek, i z vlogerů, letsplayerů i ze strany obyčejných diváků. Z některých diskuzí a videí to na mě tak působilo. Závidí se počet odběrů, závidí se případné "jůtůbmany," závidí se úspěch, závidí se to, že někdo je zkrátka a dobře oblíbený...
" Závist je, když neradi vidíme, že slunce svítí i jiným lidem."

Youtube akce, které se chtějí zavděčit jak tvůrcům, tak i divákům. Přijde mi, že youtubeři nechápou pohledy diváků a diváci nechápou pohledy youtuberů. To vyvrcholilo aktuální akcí Utubering, který z tohoto hlediska beru jako jedno velké nedorozumění. 

Za ten skoro čtvrtrok, co jsem malá kapka v moři blogerů, jsem poznala, že na internetu existuje jakási komunita, kde je to zkrátka v klidu. Podporujeme se navzájem, hodnotíme se, pomáháme si. Najdou se i výjimky, ale ty jsou všude. Třeba jsem strašně vděčná za to, že mě nějaká blogerka upozornila na špatnou barvu písma nadpisů, která byla poněkud křiklavá. Barvy jsem trošku zjemnila a uznávám za pravdu, že to bylo potřeba. Hned blog dostal jiný nádech, lepší. Myslím, že si dokážeme dát najevo rozumnou kritiku, kterou považuji za důležitou. Jsem tu ráda a konečně se cítím, že jsem někam zapadla. Blog mi dává možnost dělat to, co mě baví a naplňuje mě. Tudíž můj youtube kanál a natáčení videí teď považuji za zbytečné, protože sféra blogů mi přijde více uvolněná,... 

Je to můj pohled, možná bych jej změnila, kdybych se součástí YouTubu stala. Otázkou je, jestli bych jej změnila k lepšímu, horšímu, nebo bych se přesvědčila o mém momentálním názoru...? Ocenila bych, kdybyste tento článek brali tak, jak a s jakým účelem byl napsán, nikoli tak, že na někoho útočím, že si dovoluji komentovat něco, čeho jsem nikdy součástí nebyla. Youtube účet samozřejmě mám, protože mi usnadňuje přístup k celému serveru, ale vlogerka ani nic podobného ze mě asi nikdy nebude. Tímto bych chtěla poděkovat všem blogerům i čtenářům, co si občas přečtou moje články, co se vyjádří a co se nebojí říci svůj názor. Děkuji  


A co vy? Jak vnímáte českou YouTube scénu vy? Chcete se stát její součástí? Máte něco k tématu? (Ne)souhlasíte se mnou? Napište to!

Gympl? Aneb jaké je studium na gymnáziu

Zdravím vás moji milí, opět a zas. 
Tak nějak nostalgicky vzpomínám na to, že před rokem jsem prožívala poslední chvíle z posledních na základní škole. Je to zvláštní pocit, že před rokem jsem byla jinou žákyní, na jiném místě, s jinými lidmi, ale je to hezký pocit. Po základní škole jsem se rozhodla podat přihlášku na dvě gymnázia a měla jsem to štěstí, že jsem si mohla vybrat. Můj zápisový lístek putoval do budovy boskovického gymnázia. Za ten rok už jsem stihla posbírat několik zkušeností, o které bych se s vámi chtěla podělit. Zejména budoucím prvákům to může pomoci k adaptaci a těm, co třeba gymnázium studují, k porovnání. A těm ostatním jen tak pro zajímavost :) 

Předpokládám, že jste se se školou alespoň trošku seznámili buď na přijmačkách, nebo k podání dalších dokumentů potřebných ke studiu, tudíž na vás škola nějakým způsobem zapůsobila a vytvořili jste si nějaká očekávání. Já jsem je také měla, ale podle mě je lepší si tu laťku nedávat až nereálně vysoko a čekat, že studium bude samá příjemná záležitost a jedna samá radost. Každá škola, každé gymnázium má jiný režim a zvyky, ale globálně na gymnáziu jsou na žáky kladeny vyšší nároky (pokud to je opravdové gymnázium, které toto slovo nemá jen v názvu...). Přesvědčila jsem se o tom, že soukromá gymnázia to mají možná trošku jinak. Před samotným studiem je potřeba si uvědomit, že vám přibude mnohem více starostí, donutí vás to se trošku postavit na vlastní nohy a vystupovat sami za sebe.


Tento bod na sebe začínám pociťovat až nyní. Tak nějak na sobě cítím, že gymnázium mě změnilo a možná, že ze mě udělalo (dělá?) lepšího člověka. Gymnázium mě naučilo vnímat více lidi kolem sebe, vnímat jejich zvyky, emoce, názory a tolerovat je. Pohybuji se ve společnosti, kde je každý úplně odlišný, každý má jiný vkus, a to se mi líbí! Líbí se mi ta různorodost. Až na nějaké výjimky na našem gymnáziu nejsou takové ty "mainstreamové" typy lidí, kteří jdou jenom za tím, co je in. Strašně se mi líbí, že si nosí co chtějí a ještě více se mi líbí, že to většina lidí prostě neřeší.  Ale ano, jako v každém kolektivu, jsou tam lidé, kteří vás a vaše já prostě pořád budou hodnotit skrze prsty. No a co! Změnila jsem se i já. Cítím, že k lepšímu. Gymnázium mi dává mnohem více, než pár známek do předmětů. Dává mi poznání (nebo alespoň cestu k němu) a možnost rozšíření objektivu, kterým se dívám na svět.

Mýtus, že s gymnáziem definitivně ztrácíte svůj volný čas, úspěšně bourám! Denně 2 hodiny trávím dojížděním, učím se dle školního období (před čtvrtletími je toho vždycky mnohem více), ale pokud si čas umíte rozvrhnout a neučíte se na testy den předem, volného času budete mít jen o něco méně, než dříve. Já jsem zastánce toho, že "jaký si to uděláš, takový to máš," a můžu potvrdit, že vy jste pánem svého času a záleží jen na vás, jak si to zařídíte. 

Ne s každým si sednete. To platí i pro jiné školy, než pro gymnázia... Ne každý profesor vám bude vyhovovat, ne každý spolužák vám bude sympatický. Klidně se můžete stát (jak se stalo i mně), že v předmětu, který patřil mezi vaše profilové, jste se stali žákem bojující o dobré (když dobré, tak za 3) výsledky. Ale také se může stát, že předmět, který vás neoslovoval, vás nyní chytne za vlásek a začne vás bavit, to je můj případ s geografií. Známka, to je jen číslo, nesubjektivní ohodnocení vašich vědomostí... Známka je bezvýznamné číslo, je důležité, co si ze školy odnesete do života, ne to, co napíšete do kontrolních prací. Takže si vůbec nelámejte hlavu z toho, že jste se třeba trošku zhoršili, že vám vycházejí horší známky nebo že vás předmět, který vás bavil, bavit přestal. A jediná rada, co vám můžu dát ohledně lidí, kolektivu, je nehasit to, co vás nepálí. Pokud se setkáte s konfliktním člověkem, s člověkem, co vám je třeba nesympatický nebo nepříjemný, prostě to neřešte. Zaprvé hlavně na začátku školního roku nevíte, co od člověka očekávat a zadruhé, nic byste tím nevyřešili. Největší obrana je smích, nenechte se lehce rozhodit a buďte svoji, nikdo nemá právo vás nějakým způsobem měnit proti vaší vůli. Je přirozené, že si všichni prostě nepadají do náručí...

Ano, možná se vám to zdá postavené na hlavu, ale je to opravdu tak. Naše gymnázium na mě dennodenně dýchá starými prostorami, ukrývající v sobě nerozuzlená tajemství. Prostředí ze starších období na mě dělá nepopsatelný dojem a při každém vstupu do historické budovy si vážím toho, že mám tu čest patřit mezi její studenty. Jsem na to opravdu pyšná. Myslím, že je strašně důležité, abyste se ve škole cítili příjemně, a to moje gymnázium splňuje. Našla jsem si tam nové přátelé, seznámila jsem se se zajímavými lidmi a poprvé jsem zažila pocit mít školu ráda...


A co vy? Také studujete na gymnáziu? Jaké je to vaše? Máte rádi svou školu? Změnila vás nějak? Máte něco k tématu? Napište to!