Prababičko, děkuji!

Vyrůstala jsem na vesnici, kam se ráda vracím za svoji rodinou, babičkou a dědou. Jezdím si tam odpočinout, protože je to vesnička plná klidu. I když tam nejezdím obzvlášť často, cítím, že tam jsem vždy vítána a že tam nějakým způsobem patřím. Je to vesnice, která propojila osudy lidí zajímavým způsobem, ale to až někdy jindy :) 

Bydlela tu také má prababička, která už bohužel mezi námi není. Prošla si velice těžkým životem, nikdo se s ní nemazlil. V období války se starala o svou maminku a Němci ji 2x pobízeli, aby jela jako pracovní síla do Berlína. Vždy to její maminka nějak usmlouvala, ale potřetí už se tomu nijak nevyhnuli, protože jim bylo vyhrožováno vězením. A tak tu prababička musela nechat všechno své mládí, vzpomínky a příbuzné a spolu s dalšími Čechy jela do Berlína, pracovat pro nechutné Němce. 

Ona sama mi nic nevyprávěla, protože když tu byla, já jsem byla ještě malá. Zkrátka jsem z toho neměla rozum. Prý o tom nemluvila ani s ostatními, až na smrtelné posteli. A to, co stačila říct své dceři (mé babičce), se dostalo i ke mně. Babička mi vyprávěla hodně příhod, co prababička v Němceku zažila. Taky se někdy zmínila, že si psala i jakýsi deník. A ten deník mi toho řekl víc, než by měl...

Včera jsem byla na návštěvě u babičky a z ničeho nic mě tak napadlo, že bych ten deník chtěla vidět. Věděla jsem, že ho babička má a chtěla jsem ho mít v rukách i já. A tak jsem babičku požádala, aby mi ho ukázala. Byly v něm volné stránky poznamenané vráskami času, byly v něm nečitelná místa, ale byla v něm nepředstavitelná síla. Jak jsem ho držela tak jsem měla opravdu pocit, že držím poklad, ne jen nějaký deník. Sedla jsem si ke stolu a opatrně listovala stránkami. Babička seděla vedle mě a společně jsme předčítali, co kdysi dávno v lágru prababička napsala. Začala si popěvovat písničky, které její maminka v těžkých dobách složila i ty, které jen zapsala. Zřejmě je před ní její maminka zpívala často... Bylo to kouzelné. 

Miluji to tam ♥

Řeknu vám, že mi šel mráz po zádech. Z toho, co tam prababička popisuje, z toho, co si musela zažít. Ale hlavně z toho pocitu, který jsem měla. Psala jakýmsi stylem, který mi byl blíž než blízko. Používala slova, která bych použila i já. Psala za tím stejným účelem, za jakým píšu já. Potřebovala se vypsat, potřebovala něco sdělit, potřebovala si ulevit. Nemám ani slova na tu totožnost, co jsem v jejím psaní našla. A ještě jedna maličkost, psala stejně písmeno "t" jako já. Toto písmeno mám hodně identické a ona ho psala úplně stejně.

Jsem přesvědčená o tom, že dar, co mám, je tentýž, co měla ona. Říkám tomu dar ne proto, že bych chtěla dát najevo, že mám něco, co jen tak každý nemá. Říkám tomu dar, protože to dar opravdu je, je to jakási možnost přenést se do jiného světa a utéct před čímkoli, před čím je utéct nutné. Jsem na to strašně, strašně moc pyšná. Mám pocit, jako bych pochopila celou podstatu "psát." Přišla jsem na to, od kud to pramení... Nemám k tomu hmotné důkazy. Jako důkaz mám pocit a celé vědomí, což považuji za mnohem silnější. Prababičko, děkuji...

Btw. Včera jsem si znovu uvědomila, co pro mě psaní je. Omylem jsem si smazala dva mé články tvořené na základě dotazníků, možná jste je někteří stihli přečíst. Bohužel je tato akce nevratná a já je neměla nijak zálohované. Nesla jsem to opravdu špatně, měla jsem chuť si naflákat a zašít se někam, kde by mě už nikdy nikdo nenašel. Je mi to strašně líto a ještě jsem se s tím nevyrovnala. Možná vám to přijde postavené na hlavu, což by mě trošku mrzelo. Ztratila jsem kousíček sebe, kousíček něčeho, co ke mně prostě kdysi patřilo. Škoda, že je to už minulost...