"Založím si blog"

Abych pravdu řekla, tento nápad mě doprovázel od doby, kdy jsem objevila zákoutí internetu a neomezených možností, co nám internet může nabídnout. Dělala jsem si mindráky z toho, jak na to bude reagovat okolí, chtěla jsem si zachovat jakousi anonymitu, bála jsem se "vystoupit z řady." Postupem času, jak jsem rostla, tak jsem ničila i některé z mých zábran, ale některé jsem si zase vytvořila. Od malička mě všichni měli jako ukecanou holčinu, co pusu prostě nezavře. S naučením se psát přišlo i psaní jiné, to moje, kdy sděluji své myšlenky a vše, co se mi honí hlavou. Dneska mám trošku problém oslovit cizí lidi, zvednout cizí volající číslo nebo vyřizovat něco potřebné. Zato psaní a touha psát se zvyšuje... Nicméně, nedávno jsem si řekla, že už je ten správný čas a dala jsem se do "blogování" (vzhledem k těm nejvíc začátečnickým začátkům v uvozovkách).

Jsem trošku paličák, a když se mi něco nelíbí, mám potřebu to dát jakkoli najevo, říct, napsat. Co se týká mluvení, někdy mluvím dřív, než přemýšlím. Ale u psaní toho více napřemýšlím. Těžko říct, jestli to někdo zná... Ale mám chvilky, kdy se potřebuji dostat do stavu, kdy si uvědomím, co jsem komu udělala, co kdo udělal mně, co se stalo a (ne)mělo se stát. Psaní je pro mě hodně osobní záležitost a i takový rituál. Je to zkrátka dar...

V životě jsem potkala hodně lidí, ale málo, co píšou. Píšou strukturovaně, tak, aby se to lidem líbilo, tak... Jak to říct... Univerzálně. Aby to nikoho nepoškodilo, aby to mělo více ohlasů než kritiky, aby tím náhodou někoho naurazili. V něčem se s nimi shoduji, ale k tomu, proč psát, mám jiné důvody a poněkud zásadnější. Píšu pro sebe, protože mi to pomáhá, píšu, protože chci něco vyjádřit, nechci lidi masírovat ideálem doby. Píšu já, svoje texty. Chci, aby si to lidi přečetli, a chci slyšet vše, co si o tom myslí. Kritiku (rozumnou...) i chválu, plusy i nedostatky. Možná proto jsem si založila i blog, abych zjistila vaše pohledy a názory. Jen jednou jsem potkala člověka, co to měl podobně, jako já. Byl to zvláštní pocit. Bylo to, jako bych našla vodu uprostřed pouště...