A jakým směrem půjdete vy?

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. 

S postupným tlakem a uzavíráním známek přicházím na to, že už jeden rok studia je za mnou a už zbývají jen 3/4. Nikdy před tím jsem nepoznala, jak rychle čas letí. Až teď. A řeknu vám, že je to teda rychlost. Také jsem přišla na to (nebo jsem se spíše ujistila), že člověk má život vlastně plný rozhodování. Ať chcete nebo ne, rozhodovat se musíte každým okamžikem, každým dnem. Pořád. Od zvednutí ruky přes rozhodování, v čem půjdete zítra do školy se dostáváme až k volbě jakéhosi povolaní a celkově směru, kterým půjdete.

Zdroj

Nad tímto tématem jsem přemýšlela už hodně dávno, možná ještě před tím, než jsem si začala vybírat střední školu. Já bych strašně moc chtěla mít práci, která by mě bavila na 156% a do které bych se těšila, která by mi pomáhala se realizovat a vyvíjet se. Ale také bych ráda měla šťastného manžela s čekajícími dětmi, kteří se těší na mě a já na ně. A tak nějak cítím, že tyto dva požadavky nejde sjednotit tak, aby bylo vyhověno oběma stranám.

Otázka, na kterou mám jasně danou odpověď. Nešlo by to, pokud bych chtěla vést šťastný profesní, kariérní život a skloubit ho s tím rodinným. Já totiž se totiž nechci vracet pozdě večer domů, aby děti bývaly u nějaké paní na hlídání, u babičky nebo by měli volnočasové aktivity jen proto, aby nečekaly doma samy. Já nechci, abych s dětmi trávila méně času, než jim je potřeba - teď se o tom přesvědčuji, že dítě potřebuje rodiče v každém věku. Oba. Já ani nechci abych chodila domů za manželem unavená a vyšťavená. Já chci s rodinou čas trávit, užívat si ho a ne přijít večer domů, podepsat jim úkoly a říci si "dobrou noc..."

Pracující matka

Zdroj

A proto jsem rozhodnutá slevit ze své chuti se realizovat a rozhodla jsem se studovat tak, abych si potom mohla najít ideální práci mým požadavkům - tedy aby vyhovovala mému budoucímu životu s rodinou, ale také se do ní budu chtít alespoň těšit a dělat alespoň trošku, co mě baví. Takže si myslím, že s kariérou žurnalistky nebo překladatelky se můžu rozloučit dříve, než jsem se s ní seznámila. Ještě úplně nevím, jakým směrem půjdu, ale rozhodně vím, kterým nepůjdu.

Být dítěti matkou je podle mě dar, který nemá možnost mít každý. A je smutné vidět nešťastné lidi snažící se o miminko a na druhé straně ženy, které mají dětí více a ani o jedno se neumí postarat, zanedbávají je a neberou na ně ohledy, vnímají je jako přítěž. Ale na světě podle mě funguje nějaká rovnováha, že se to dobré prostě musí vyrovnávat tím zlým. Nevěřím tomu, že by mohl existovat svět plný míru a lásky. Je to jako muž a žena, černá a bílá... Dobro a zlo.

Možná to ode mě už slyšíte poněkolikáté, ale já se opravdu těším na to, až společně s přítelem budeme rodiči a budeme jím dávat to, čeho my jsme dostávali minimum. Tenhle dar si rozhodně kariérou vzít nenechám...

A co vy? Máte na to stejný nebo jiný názor? Už víte, jakým směrem se vydáte? Vedou vaši rodiče kariéru a vyhovuje vám to? Máte práci, do které se těšíte? Všimli jste si, jak čas letí? Máte cokoli k tématu? Napište to do komentářů!