Anorexie. Hezké holky nejí. Příběh Jany

Zdravím vás, moji milí, u speciálního článku. Tento článek není vytáhnutý z klasického šuplíku, je prostě jiný, odlišný, kapitola sama o sobě. Taky jste si všimli té dnešní podělané fitness éry? Upřímně, už se mi to sakra protiví. Lidé, co chodí do fitka proto, aby nebyli mimo proud, aby si mohli udělat fotku na Instagram, aby nebyli jiní. Popisky u fotek svalnatých postav naprosto ironické, srážející samotnou osobu, jen proto, aby jí ostatní psali "to není pravda, jsi krásná, čičííííí :* " Obdivuji lidi, co si za tím jdou, co se nenechají ovlivňovat a co to dělají pro sebe, ale leze mi krkem celá éra svalovců, kozatých holek s culíkama a obrovským tlakem, co je kladen na všechny. Ono to taky nemusí být procházka růžovou zahradou, může to zajít až za meze. Místo daleko za hranicemi se nazývá Poruchy Příjmu Potravy. Tento článek, report, se zaměří na mentální anorexii. Zpověď ženy, která si prošla trnitou cestou anorexie. Pojďme se podívat na příběh, který napsal sám život.

#tojsouspeky #noabs #jetonicmoc #nopainnogain #fitorfat #workout #gohard -_________- nesnáším.

Emotikona smile

Jmenuji se Jana.

Jmenuji se Jana, je mi 26 let. Svůj boj s poruchami příjmu potravy jsem vyhrála, když mi bylo 21 let, do té doby jsem se v tom od 13 let plácala. Měřím 160 cm a vážím asi 58-59 kilo,  v době nemoci jsem měla i 38 kg. V 17 letech jsem byla hospitalizovaná v léčebně těmto poruchám určené. Musela jsem přerušit rok školy a léčba mi stejně nepomohla. Musela jsem si sama přiznat, že mám problém, přijmout to jako fakt a chtít to změnit, do té doby se mnou nehnulo ani "stádo volů."

A jak to vůbec začalo? Do problému jsi se dostala sama, nebo tlak okolí, něco jiného?

Asi všechno dohromady. Začalo to v pubertě, kdy jsem se začala "měnit", přišla jsem si odporná a srovnávala jsem se s kamarádkami a bohužel pro mě to to byly pěkné štíhlé holky, po kterých se kluci otáčeli. Chtěla jsem se také líbit a marně jsem si nalhávala, že pokud budu také štíhlá, tak se zalíbím. Hodně mě také ovlivnilo to, že jsem z rozvedené rodiny, naši se rozvedli, když mi bylo 6 a i když jsem tátu navštěvovala, chyběl mi. Máma byla chladná, bezcitná, jen samé zákazy a příkazy a žádné city. Často střídala partnery. Prostě jsem si najednou přišla zbytečná, hnusná, tlustá, nezajímavá. Vzhlédla jsem se v tom, někdo bere drogy, někdo jede metal, emo, gothic  a podobné styly....já holt chtěla být twiggy.

* Twiggy - veřejně známá britská modelka s krátkými vlasy, dlouhými řasami, má velké oči a vyhublou postavu. Ikona módy, co "rozjela" módu alá kost a kůže v 60. letech.

Co emocionální stav v té době? Jak jsi se cítila? Jak jsi vnímala sama sebe? 

Tělo se v pubertě měnilo, cítila jsem se nesvá, jakoby v jiném těle. Nelíbila jsem se sama sobě, nesnášela jsem se, vše jsem na sobě kritizovala, nebylo nic, co bych dokázala na sobě pochválit. Byla jsem náladová, přecitlivělá a doslova emočně labilní. Jakoukoliv negativní kritiku od okolí jsem si brala straně osobně. Cítila jsem se nesvá a nejistá sama sebou. Nikam jsem nezapadala a toužila jsem po uznání, tak jsem se alespoň dobře učila, byla vždy nejlepší ze třídy a tím si "honila" ego.

Takže jsi chtěla být alespoň v něčem nejlepší, v učení...  A jak vypadal tvůj jídelníček?

Byla jsem perfekcionista...Jídelníček byl odjakživa tragédie...Nesnídala jsem, svačiny jsem měla také o ničem, většinou nějaký jogurt nebo tak, nepila jsem celý den ve škole, ale to jen proto, že na to máma vůbec nedbala, nestarala se nijak zvlášť, chodila jsem do jídelny na obědy, kde se to nadalo jíst, vždy jsem měla tendenci se dojídat doma, v pubertě mi začalo chutnat a při učení mi pomáhalo něco chroupat, nebyla jsem nikdy tlustá, ale začala jsem se srovnávat, takže jsem si tlustá přišla. Večeře většinou podle toho, co jsem si vzala z lednice. Máma moc nevařila, jen o víkendu, jsme se sešli u oběda, který uvařila. Takže jídelníček chaos.

Uvědomovala sis to? Věděla jsi, že to, co děláš pro tebe a pro tvé tělo není dobré? Nebo jsi si myslela pravý opak?

Zpočátku jsem si nechtěla uvědomovat rizika, myslela jsem, že to mám pod kontrolou... Je to stejné jako u feťáka... Jenže se z toho stal zvyk, spíše zlozvyk a začala jsem se chovat jako závislá... Stejně jako ten feťák, jenže postupem času se začaly projevovat negativní dopady mé nemoci a už jsem si to začala postupně uvědomovat. Ale stále mě nic nepřesvědčilo a touha po štíhlosti byla stále obrovská.

Předpokládám, že když to u tebe trvalo 8 let, že jsi se sama sobě líbila... Je to tak?

Ze začátku jsem se sama sobě líbila, líbilo se mi, že jsem hubla a okolí si toho všímalo, když už naráželi na to , že jsem hubená až příliš, lichotilo mi to, měla jsem zkreslené vnímání sebe sama. Spokojená jsem se sebou však nebyla nikdy.

Co na to rodina, přátelé a tvé okolí? Všímali si toho, nebo to přehlíželi?

Matka si toho všimla jen díky sestře, která jí na to upozornila, v té době jsem šla bydlet k otci, už jsem to s matkou dál nevydržela. Táta to dá se říct přehlížel, spíš tomu nerozuměl, nedokázal to pochopit. Ale k psychologovi mě vzal, docházela jsem k němu pravidelně, ale byla jsem diplomat, vždy jsem mu řekla, co chtěl slyšet a zase jsem šla, takže žádný posun, akorát mi předepisoval léky a nic víc. Okolí si toho samozřejmě všímalo a spíš mě odsuzovali, ať se sebou něco dělám, že vypadám hrozně, ale já je nebrala vážně, myslela jsem, že jen závidí a nepřejí mi to.

Kdy jsi si řekla "dost!" Kdy to přesáhlo meze?

Dost jsem si řekla ve chvíli, kdy jsem měla dělat maturitu a nebyla jsem schopná se soustředit natož učit a měla jsem strach,že ji neudělám. Pak jsem také začala mít postupem času strach i o vlastní zdraví a tak trochu jsem se zklidnila a přestala jsem se tolik srovnávat.

 Co odborná pomoc? Psycholog apod...?

K psychologovi jsem docházela, i k psychiatrovi, ten mi předepisoval léky, které jsem ani nebrala, jen jsem se s nimi snažila několikrát předávkovat, neboť jsem trpěla stále depresemi.

Situace nyní - jak se na to díváš zpětně, jak se cítíš...

Zpětně se na to dívám tak, že jsem byla mladá, blbá a naivní. Sice jsem stále se sebou nespokojená, ale už se sebou dokáži žít, beru se taková jaká jsem. Jsem to já a jiná nebudu. Snažím se už tolik nesrovnávat s ostatními. Cítím se vyrovnanější a klidnější, mám už víc zkušeností a dokážu pochopit, že postava není to nejdůležitější v životě. Jde o to, co z člověka vyzařuje... Jde o charisma. Ze mě v době nemoci nevyzařovalo nic, byla jsem průsvitná jak papír s mrtvolným pohledem, nic, co by lidi přitahovalo.

Vzkaz pro čtenáře - jak by jsi to zakončila, poradila jim.. Cokoliv.

Co bych ostatním poradila? Aby se přestali chovat jako zboží...Jako stádo ovcí, aby si uvědomili svou originalitu, nehnat se za něčím, protože je to zrovna in a protože to dělá někdo jiný. Každý jsme nějaký, každému se líbí něco jiného a v tom je to kouzlo, proč si hrát na někoho, kým nejsem a na úkor zdraví? Opravdu to za to nestojí, vím o čem píši, tratila jsem takto 8 let svého života a ty mi nikdo už nevrátí. Žijeme jen jednou a čas neskutečně rychle letí.

Tímto bych chtěla Janě popřát štěstí do života, zdraví její i její rodiny a sílu být stále svá. Děkuji, Jani, že jsi poskytla své hodně, hodně intimní informace ze své minulosti. 

A vy, moji milí. Kašlete na to, co se dnes nosí. Kdyby se to mělo brát podle ér lidstva, já asi žiji v období největší baculaté slávy Marilyn Monroe♥ Nezahrávejte si se svým tělem a se svou osobností jen proto, abyste se líbili ostatním. Nesrovnávejte se, protože výsledek srovnávání s něčím "lepším" nikdy nemůže být pozitivní. Mějte se rádi...

Co si o tom myslíte vy? Znáte podobný příběh? Cvičíte? Proč? Co říkáte na fitness éru? Jste pro nebo proti? Napište to! 

Zdroje obrázků